Donald Trump minulý týden zaskočil svět i některé vlastní spolupracovníky prohlášením, že „je čas uznat izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami“. I když ho premiér Binjamin Netanjahu o toto uznání žádal, nečekal, že přijde tak brzy. Prezidentský výnos, který nevyžaduje souhlas Kongresu a potvrzuje, že Spojené státy považují Golany za izraelské území, pak získal při své pondělní návštěvě Bílého domu. Co to znamená v praxi?
Izrael je obsadil v sebeobranné šestidenní válce v roce 1967 a ubránil o šest let později, kdy se je Sýrie pokusila získat zpět. V roce 1981 přijal Kneset zákon, který na ně rozšířil izraelskou jurisdikci, což mezinárodní společenství považuje za anexi. Přesto několik izraelských premiérů počínaje Jicchakem Rabinem usilovalo o vrácení Golan Sýrii výměnou za mírovou smlouvu, ale Háfiz Asad ani jeho syn Bašár se k ní nikdy neodhodlali. Tajná jednání vedl i Netanjahu ještě za Trumpova předchůdce Baracka Obamy; přerušila je až syrská občanská válka.
Dnes je však v Sýrii Írán a Netanjahu zdůrazňuje, že Golany nikdy nevrátí, protože mají pro Izrael strategický význam a bez nich nelze východní hranice ubránit.
Mezinárodní společenství anexi Golanských výšin neuznává a odvolává se na Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 242 z listopadu 1967. Ta ale stažení Izraele z Golan výslovně nepožaduje. Prošla až po náročném diplomatickém manévrování a slovíčkaření ve znění, které sice říká, že „Izrael se stáhne z obsazených území“, ale záměrně nestanoví z kterých ani netvrdí, že ze všech, a navíc potvrzuje jeho „právo na život v míru v bezpečných a uznávaných hranicích“. Všichni odpůrci Trumpova kroku, kteří dnes říkají, že se Izrael podle Rezoluce 242 „musí“ z Golan stáhnout, nemají pravdu; podle právních expertů je znění takové, že stažení Izraele ze všech obsazených území nelze požadovat.
V posledních desetiletích to po něm nikdo ani doopravdy nechtěl. A syrský prezident Bašár Asad až do začátku občanské války před osmi lety pečlivě dodržoval příměří. Jen notoricky protiizraelská Rada OSN pro lidská práva pravidelně žádala, aby Izrael Golany vrátil, a to i v době, kdy jejich okolí ovládal Islámský stát.
Netanjahu, jehož vítězství v nadcházejících volbách ohrožuje obžaloba z korupce, samozřejmě Trumpovo uznání izraelské suverenity nad Golanskými výšinami nadšeně uvítal, a stejně tak i ostatní politické strany, včetně premiérových soupeřů. Jejich vrácení Sýrii si v Izraeli v současnosti nepřeje snad vůbec nikdo.
Mimo Izrael však panuje shoda, že Trumpův krok představuje porušení mezinárodního práva. Ze Západu, Ruska a Turecka nicméně zazněla ostřejší kritika než z arabských zemí, které Bašára Asada nepodporují; pokud věc vůbec komentovaly, tak jen „aby se neřeklo“. Nevypukly ani žádné masové protesty Arabů. Arabské státy mají dnes stejně jako Izrael mnohem naléhavější problém než Golany – společným nepřítelem je Írán, který se chce v Sýrii usadit natrvalo. Pro Izrael představuje Teherán a jeho spojenec, libanonský Hizballáh, mnohem větší hrozbu než svého času Islámský stát.
Kritici Trumpova kroku soudí, že by mohl Írán povzbudit k intenzivnějším útokům na Izrael ze Sýrie. Izraelská armáda se pro jistotu u syrských hranic chystá na případné organizované násilné demonstrace u příležitosti Dne země koncem týdne. Trumpovo rozhodnutí Írán k odchodu ze Sýrie rozhodně nepřiměje; spíš naopak.
Západní média také soudí, že Trump se svým krokem stal ještě méně důvěryhodným mezinárodním hráčem. Podle nich opět ukázal především Palestincům a arabským zemím, jak je nespolehlivý, a snížil tak naděje, že samospráva zváží jeho mírový návrh řešení izraelsko-palestinského konfliktu, až ho Bílý dům předloží. Tyto obavy jsou ale bezpředmětné, protože předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás ví už dávno i bez Golan, že americký plán, který nikdy neviděl, odmítne; Trump je podle něj neobjektivní, protože uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, přestěhoval tam americké velvyslanectví, zastavil Palestincům veškerou finanční podporu a zavřel jim zastupitelství ve Washingtonu. A tomu, že by Trumpův krok nahlodal důvěru arabských spojenců v Američany, zatím nic nenasvědčuje.
Padl však i jeden přesvědčivější argument – Trump narušil svou vlastní pozici kritika porušování mezinárodního práva. Podle zastánců tohoto tvrzení teď může stěží odsuzovat ruskou anexi Krymu nebo třeba ruské zabrání gruzínské Abcházie a Jižní Osetie, když sám nerespektuje rezoluce OSN.
Jeho krok přitom nemá žádný praktický význam – bezpečnost Golan nezvýší, íránskou expanzi v Sýrii nezastaví, svět ke změně postoje nepřiměje a o nic víc než doposud nepomůže Izraeli „bránit se lépe proti regionálním hrozbám“, jak Trump v pondělí zadoufal. Prezident jen upoutal pozornost na v podstatě neexistující problém a zbytečně píchl do vosího hnízda – ale udělal radost Izraeli.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus