VÍKENDOVINY: Kdo rád jí, ať zvedne ruku (4.)

Tohle pečivo je něco mezi pudinkem a dortem a mělo by být uvnitř vláčné a hladké. Když ho dopečete, necháte ho asi pět minut vydechnout a pokud není určeno k přímé konzumaci, přenesete do vzduchotěsné krabice … he, he, co to žvaním, stejně to zhltnete najednou!
(Terry Prachet: Kuchařka stařenky Oggové, geniálně přeložil Jan Kantůrek)

Na svět je strašně moc věcí k jídlu, které jsou báječné a které jeden vůbec, ale vůbec nezná. Třeba takové ….
Ale od začátku. To jsme ráno vyjeli z Almería, města dole na jihu Španělska, dolů po pobřeží na Málagu. Ve jménu toho města je fakt dlouhé "á", je to tedy Málaga a ne Malaga, jak se píše na českých mapách. Pobřeží Andalusie je krásné, ale je všude kolem patrno, že i když se tomu kolem dneska říká Andalucia - Costa del Sol, že téhle španělské provincii se dlouhou dobu říkalo "El" Andalusia.
Kus před Málagou jsme prudce zahnuli nahoru do průsmyku mezi kopci, abychom zmátli nepřítele. Totiž, co to kecám! Abychom dojeli do Granady po silnici vedoucí údolím pod Sierra Nevadou. Tedy Sněžnými horami.

Pohled na moře vystřídal pohled na hory. Silnice se romanticky vinula, vládla pohoda, když tu Andres najednou zařval nějaké podivné slovo, zahnul prudce doprava na plácek mimo silnici a vyřítil se z auta ven.
Cosi přitom vykřikoval a pádil k stánkaři… No, pádil!? Ve Španělsku a na jihu?! No. Takový jen trošičku zrychlený krok to byl. To je v tomhle kraji skoro úprk! Prodavač vypadal jako vnuk Alibaby a čtyřiceti loupežníků. Tam dole na dohled od Maroka je to všude totiž samý domorodý Arab. Pardon, potomek maurského obyvatelstva.
Zatímco Andres se bratřil s pouličním prodavačem, jeho žena Anita se tvářila. Který muž je ženatý víc než týden, tomu nemusím vysvětlovat, co to znamená, že se Anita tvářila. Bylo vidět, že hluboce, ale skutečně hluboce nesouhlasí s počínáním svého manžela.
Rozradostněný Andres cosi dojednal a pak se vrátil k autu a nesl v rukách velkou lísku. Takovou na ovoce nebo zeleninu a hrdě nám ji ukazoval.
"Koupil jsem čirimoja," jásal, "celou bedýnku a jsou akorát, než dojedeme do Madridu za pár dní, tak všechny dozrajou…. "
"A co budeme dělat s těma, co dozrajou teď?" chtěla vědět Anita.
"No coby, ty po cestě sníme,"jásal Andres.
"Po cestě? Jo? Zralou čirimoju, jo?" děla manželka.
Nechápali jsme, co je to čirimoja a co je na ní špatnýho. Pak jsme se podívali na seřazené plody "chirimoja" (jak se to správně píše ) a nechápali jsme, že se to vůbec může jíst.

Dneska už se dá občas sehnat chirimoja i u nás, ale tehdy to vypadalo neuvěřitelně. A rozhodně ne jako jídlo. V lísce ležely nějaké podivné dosti velké hrušky, celé zelené a na pohled značně eklhaft. Zvenku měly šlupku, tedy spíš kůru …. . jak bych to jen řekl…. Představovali jste si někdy, jakou kůži by mohl mít pohádkový drak? Jo? No, tak nějakou takovou by skutečně mohl mít. Vnější obal chirimoji je zelený. To by nebylo zase až tak divné, okurka je taky zelená. Zelí taky a některý jablka jakbysmet. Ale ona ta slupka vypadá jako šupinatá dračí kůže. Jsou na ní od shora, od šťopky, takové jako šupiny, vystupující jako třeba šupiny ryb, ale masité a kožnaté a vůbec …
Tohle já jíst nebudu!
Odpoledne jsme v Granadě dostali přednášku. Seděli jsme v restauraci La Cabina ve staré granadské arabské čtvrti Albaicín na náměstí San Miguel, vedle kostela San Miguel a pili jsme pivo San Miguel.

Andres zavelel po španělském zvyku nejdřív se naobědvat a pak, když zbude čas, po těch dvou až třech hodinách, přijde na řadu prohlídka Alhambry. A taky nám objasní vše o čirimojas.
To, že se to česky jmenuje "láhevník čerimoja", nás nechalo chladnými. Ani tvrzení, že se mu říká "drahokam Inků". Já nevím, jak vy, ale podle mě byli Inkové pěkná banda vrahounů. A říká se také, že kdo jednou ochutná čirimoju, vždycky bude toužit opatřit si další a další a další… Sakra, aby to nebylo něco jako ňáká droga!
Není, ale nebezpečný pokrm to je. Je totiž, když je zralý, děsně dobrej. Bohužel světoví "managéři" našich super a hyper marketů ještě nepochopili, že když se dá na pulty něco novýho, nějaké nové ovoce třeba, že by bylo dobře k tmu taky lehce napsat návod co s tím. Pokoušet se sníst nezralou čirimoju je asi něco podobného jako pokoušet se jíst zelené jahody. Aby byly čiromojas akorát, tak to se musí počkat několik dní a nechat zelené šišky při pokojové teplotě "dojít". Až je čirimoja na ohmat měkká, ale ještě ne úplně blemcavá.
Pak se rozřízne ostrým nožem na dvě půlky a objeví se bílá až světle máslová dužina. Něco na pohled mezi krémovým domácím jogurtem a slaďoučkým pudinkem. Chutná naprosto jinak než jiné subtropické ovoce. Ovšem bááááječně!.
Jí se malou lžičkou tak, že se dužina vykrajuje. V ní jsou velká černá jadýrka podobná těm v melounu, ale asi tak třikrát větší. Jadýrka nejíme.
Jsme-li ve španělské restauraci, jak oni říkají "v baru", pliveme jadýrka na zem. Tam je to tak zvykem. Ony se tam ty černý jadýrka ladně smísí z peckami z oliv, vajgly z cigaret, zmačkanými účtenkami a tak co tam kdo z hostů hodí. Jednou za hodinu přijde obsluha s velikým smetákem a podlahu smete, aby se zákazníci nebrodili v tom čurbesu po kolena.
A protože v každé slušné španělské restauraci (s výjimkou těch pro turisty) když si dva lidi (ba i jen jeden!) dají dvakrát decku Vina tinta, dávají hostům zdarma "tapas", což je mistička s olivami, cibulkami, někdy rybičkami, je pořád co zakusovat. A plivat na zem.

Po tom, co jsme snědli večer první zralé čirimojas, bylo jasné, protože dužina je silně hladká, sladká a hodně kluzká, že se večer nevydáme daleko od hotelu.
Šli jsme tedy do bývalého súku, čtvrti s uzoučkými uličkami plnými krámků a hospůdek-barů, které jsou zase plné všelijakých laskomin. V jednom takovém "baru" jsem si dal horkou čokoládu. Protože čokoláda, jak znaly už naše babičky, ta staví. Kdyby jako něco.
Tedy, přátelé, rozdíl mezi tím, čemu se v kraji staletí ovládanému Araby-Maury říká horká čokoláda, a tím, čemu se v Česku říká horká čokoláda, je asi tak velký rozdíl, jako v sexu s odaliskou v harému a zelenou rybniční žábou.
Tedy já jsem ani jedno nezkusil, ale sami chápete, že rozdíl musí být propastný! Naše takzvaná horká čokoláda je v porovnání s granadskou asi jako sex s ropuchou.
Uprostřed večera jsme se stačili s Andrésem pohádat o to, jaký je přepočet mezi českou korunou a španělskou pesetou a rozčílil jsem se tak, že jsem vyběhl, byv prvně v Granadě a neznaje jediného španělského slova, do horké noci a uliček súku.
Nevím, jestli mají andělé strážní možnost pracovat na ochraně hysterických pitomců i ve starých arabských čtvrtích. Ale asi jo, když je Kristus jedním z proroků i v Koránu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak to, že jsem nakonec trefil nazpátek.
Granadský starý súk je asi tak, pro pamětníky, něco jako byly v Praze staré "Kotce", ale na rozloze asi tak Starého Města Pražského.

Přestože Anita celou následující cestu do Madridu a pak do Bustar Viejo nahlas dumala, co budeme s těmi všemi chirimojas dělat, nakonec jsme je v klidu všechny sežrali. A s sebou domů do Prahy jsme si museli jako suvenýr koupit v moderním a jistě hygienickém Supermercadu daleko horší kvalitu čirimojas, než byla ta od stánkaře u zaprášené silnice. Od té doby: Chirimoja, to je moje!
O pár let později jsme seděli večer v baru Hotelu Paul do Mar v městečku Paul do Mar na ostrově Madeira ( já vím, že už to vypadá, že se opakuji, ale můžu já za to, že lidi nemají při pojmenovávání míst žádnou fantazii?).
Inteligentně jsme diskutovali s mladou barmankou. Ta při rozhovoru s námi stačila obsluhovat hosty, lehce s nimi konverzovat tu anglicky, tu německy, tu se zachmuřilým "Ivanem", který tam přiletěl na dovolenou s rodinou z Prahy, "pagavarila němnožko pa russki", pak vesele zavolala portugalsky na recepčního. Večer plynul v plné pohodě. Mohli jsme si ke společenské konverzaci vybrat jazyk, který jsme chtěli! Dokonalé!

Měli jsme za sebou příjemný den. Dopoledne jsme se vykoupali v otevřeném hotelovém bazénu a teď jsme čekali, až nás odveze autobus na silvestrovskou půlnoční oslavu. Do Funchalu, kde nás čeká šampaňské a pohled na slavnostně osvětlené hlavní město ostrova na břehu mořské zátoky, na lodi zakotvené na rejdě a hlavně na nádhernou barevnou novoroční světelnou výzdobu města. A pak na vyvrcholení, ohňostroj, do čehož, tedy výzdoby a cingrlat a rachejtlí místní, jak hrdě říkali, vrazili 980 000 euro.
Než jsme odjeli na půlnoční trachtaci, dali jsme si ještě panáka Licor de Anona, což je sladký, ale dobrý likér z chirimoja. Doporučila nám jej mladá barmanka!
Tedy mezi námi, pak že není ovoce, i subtropické, užitečné! Před odjezdem jsme si popřáli, kdybychom se neviděli, "Šťastný a veselý" a ani jsme nemuseli pracně hledat slova. Mladičká a půvabná barmanka totiž s námi mluvila česky, protože je z Brna. Holt, člověk musí znát cizí jazyky. Hlavně ten druhej, že ano?!
Pozdě k ránu, když jsme se vrátili, jsem si sednul na veliký balkon ve čtvrtém patře a díval se na moře. Atlantik je Atlantik! S tím se nedá nic dělat! To teprve člověk vidí, jaký je rozdíl mezi něčím, čemu se říká moře, a oceánem.

Měsíc svítí. Večeře, Licor de Anona a vzpomínka na překrásný ohňostroj a šampaňské mne hřejí u srdce a v žaludku. Moře se leskne a jak tak sedím na židličce, mám horní hranu zábradlí ve výši očí. Koukám, že on je snad ten jekl, co je z něj to žbrdlení nahoře udělaný, ohnutý! V prostředku se jeho horní linie přesně kryje s hladinou oceánu na obzoru, ale na obou stranách je to nějaký křivý! A nebo že bych nějak blbě viděl? Ta hladina oceánu na obzoru je na krajích zábradlí evidentně na obou stranách níž!
Hele, tolik toho likéru ani šampáňa nebylo. Klekám si na zem, měřím, koukám, měsíc se leskne v hladině, občas přes něj přeběhne mrak a vlny naráží na břeh. Kamení na pláži, jak se pod mohutnými nárazy vln tře o sebe, vydává hluk, jako by někde pod vodou jel tajemný veliký vlak.
Sedám si zpět na židličku, dívám se a je mi fajn. Právě jsem se sám osobně přesvědčil, že je Země kulatá. To zakřivení je z téhle výšky a dálky k obzoru naprosto přesně vidět.
Sakra, bar už je zavřený! A teď bych si dal, na oslavu vlastního vědeckého ověření teorie v praxi, panáka. Třeba likéru de Anona, co je z báječných plod chirimoja. Je zavříno, jdu spát. Než poletíme domů, koupím si láhev Licor de Anona.

Než usnu, přemýšlím, že cesta několik tisíc kilometrů na Madeiru byla nejen úspěšná, ale i užitečná. Zjistil jsem dvě důležité informace. Tak zaprvé, že je Zeměkoule skutečně kulatá, takže nám vědci nekecají. A pak také to, že z chirimoji se dělá bezvadný likér. A to, jak uznáte, je také důležitá informace.
Dopisuji doma tohle povídání a dopíjím zbytek likéru ze skleničky. Dávám si takzvaný "šláftruňk". Přeci nemyslíte, že bych tohle dokázal napsat a vydržel nejít si přitom do špajzu pro tu flašku?


P. S. Tenkrát jsme ty chirimojas zblajzli za pár dní a nic se nám nestalo. Žádný zrychlený krok. Ale nespoléhejte se na to. Fakt je to ovoce s dužinou plnou sladkosti a hladkosti. Anglicky se jmenuje " Sugar Apple".

a) Takhle vypadá chirimoja.

b) Chirimoja ve srovnání s golfovým míčkem a novým báječným ovocem, které se u nás také objevilo pod názvem "khaki".Taky se jí po rozříznutí lžičkou.

c) A takhle rostou v jižním Španělsku. A konečně tam někdo vyfotil pořádný kus a ne ty mrňavý amrhele co se trhají malý a zelený na export.

P. P. S. A pokud se vám to čtení a ty obrázky líbily, můžete si koupit knížku, kterou jsem napsal spolu s ing. arch. Maňákem. Tedy, nebude o jídle, ale je o krbech, jejich konstrukci a stavbě a také tak se jmenuje a je barevná a vydalo ji před pár dny nakladatelství Grada.
A myslím, že se vám bude líbit, tak jak se líbilo už těch více než 200 000 výtisků knih o krbech, grilech podobně, co jsem za posledních několik let napsal a Grada vydala.