Neviditelný pes

TAXIZKAZKY: Všichni jsme tu!

25.4.2024

Všichni jsme tu! A musíme se sem nějak vejít!
Chybí někdo? Ať se neprodleně hlásí na korpskomandu!
Něčím vyšším nám bylo dáno tělo. Zrovna tak mravencům.
A to tělo bylo obohaceno něčím, jako je duše. Také prasátkům. Jen my, lidé, si myslíme, že jsme obdařeni i myšlením...
Je to prostě na nás, jak se vypořádáme se souběhem událostí.

Jedu večerní krajinou, do mojí cesty se připlete můra, moucha, čmelák. Jsem vrah, mám flek na okně a omezím se pouze na vtip:

„Co proběhne hlavičkou čmelákovi, který narazí na čelní sklo auta? Přeci prdelka!“ Jsou tak nicotní a pod naší rozlišovací schopnost. My se musíme kouknout na nějaký sci-fi film o zlých mimozemšťanech, abychom si sami představili, jak dokážeme i my být rovněž nicotní. Akorát že ve filmu ty ufony stejně přepereme...! aby to jako vypadalo a byla návštěvnost kin.

Není mi dobře z toho, že mi onehdy cestu zkřížil srnec. Najednou vám v noci stojí před autem a vy nemáte šanci zareagovat. I když to čekáte, počítáte s tím, v ten okamžik to už nejde vyřešit, je to mžik. Ještě má ojíněné parůžky a v hubince čerstvé osení, že si to za tím černým tvrdým na zemi (za silnicí) v klidu dokouše. Už ne. Vždycky jsem říkal, že mám dohodu se zvířátky, že během mé jízdy zůstanou v pelíškách. To je tak, když se nedodržují dohody... (Hlavně že to mám na koho hodit.)

Všechny tyto „události“ vnímáme jen jako informaci. Pro „Zelenou vlnu“. Tam si dejte bacha, je tam střet se zvěří, vyhněte se! Takže - opět jen pro naši potřebu a výhodu. Divočák je mrtvý, ale co člověk?! Ten má bebíčko? A o nárazníku ani nemluvě. Totálka! To je na pojišťovnu! Ať platí!!

No, a pak jsou tu lidi:

Minulý týden. Jedu po Rašínově nábřeží od centra k Výtoni a hodlám před viaduktem odbočit vlevo. Tím směrem jede i cyklista. Není to žádný kurýr, je to, v odpolední špičce, sebevrah o svojí vlastní vůli. Když chce... Jede v zatáčce zhruba vedle mně. Nadjíždí si jako kamion. Nechce ponechat nic náhodě. Mám ho stále v zorném poli. Auto přede mnou náhle odbočuje vpravo pod viadukt. Po zkřížení jejich cesty dojde k nárazu cyklisty, který by rád jel rovně, do boku auta. Cyklista zavrávorá, nespadne, vybalancuje to nohama a při mém pohledu do zpětného zrcátka pokračuje v jízdě. A mám ten pocit, že paní za volantem malého SUV si ani nestačila všimnout, že jí někdo naboural do dveří. A cyklista si nevšiml, že auto před ním odbočuje? No, ani já bych nedal ruku do ohně za to, jestli ta paní použila blikače.

Hned den na to:

Posouvám se v podvečerní špičce po Wilsonově levým pruhem, potřebuji na Vinohradskou, abych moji zákaznici dovezl do Strašnic. Zprava se cpe mladík s malým volvem. Už po zkušenostech poznáte, podle jeho reakcí, na koho si máte dát pozor. Pustím ho před sebe. Víceméně jsem neměl na vybranou, prostě si to místo vynutil. (...se tam nas.al... :-)) Jsem ale ve střehu. Popojížděním se dostáváme ke křižovatce s ulicí Italskou. Mladík volvista zřetelně zaváhá, pak se rozmyslí, že odbočí vlevo do Italské, a to tak, že tam strhne volant. Je tam mimochodem zákaz odbočení vlevo! No a co? „Mám v piči (...na lehátku...“ - moje oblíbená písnička od Horkýže slíže. Znáte? Dejte si ji! Lehký slovenský punk.) Jenže právě v tom okamžiku nás všechny předjíždí na skútru kurýr s krabicí s jídlem na zádech, Bolt nebo Wolt, to je fuk.

„Křach!“ následuje naráz skútru do levého boku Volva. Kurýr i se skútrem padá a válí se po zemi, z roštěnky v krabici se stává guláš, možná spíš eintopf, zatímco Volvista se rozčiluje. Jestli pak mu dojde, že provádí nepředloženosti a ohrozil jiného? Ale co takhle kurýr na skútru, který předjíždí v křižovatce? Co by na to policie? Jak by to vyřešila? Fifty - fifty?

Kurýr zvedá stroj a pokračuje, možná s vědomím, že nepotřebuje mít z různých dobrých důvodů problémy, volvista se rozjel zamýšleným směrem. Jestli se za křižovatkou sešli, aby si buď dali přes hubu, nebo sepsali žlutomodrý papír pro pojišťovnu, už nevím. Důležité je pro mne to, že se nikomu nic nestalo.

Prosím vás, opravdu myslete i za ty druhé! Jsme živočiši, kterým bylo dáno nejvíce prostoru a buněk k myšlení. Bohužel i ega. Spoustu věcí dokážeme ovlivnit tím, že o nich přemýšlíme a snažíme se vcítit do druhých. Hrozné věci se stanou, nevyhnutelně, ale nechci, aby to bylo jen ignorantstvím, absolutním nezájmem, povýšenectvím.

Je mi to moc líto, srnečku, že jsi nestihl dojíst večeři a doběhnout k té své srnce. Nebyli jsme oba v ten pravý čas na správném místě. Už se to nedá napravit... Dnes jsem na jednoho srnce zatroubil. Zůstal stát na místě uprostřed vozovky. Až na druhé zatroubení odběhl pryč. Jenže to bylo ještě světlo! Z dálky jsem ho viděl a v klidu brzdil. V noci už to jde těžko. A když má ještě odvrácenou hlavu a neblyští se mu v reflektorech oči, je neviditelný! Prosím vás, myslete za ostatní! Jste lidé, máte mysl, je to vaše povinnost!

Je jaro, zvířátka vylézají! I blbci... ;-)



zpět na článek