V minulém článku o mé vojně jsem vám slíbil příhodu. Tak tady je:
Od velení armády, myšleno ČSLA, bylo svým způsobem odvážné, když odvedeným brancům ze všech vrstev obyvatelstva svěřili zbraň i s ostrou municí. Nakonec, jak bychom měli bránit světový mír útokem na Mnichov a dál na západ bez ostré munice, žejo? (Tohle fakt prý bylo naplánováno!) A i kopyta musí cvičit a trénovat! Aby byla lepšími kopyty... Ze všech kopyt ta nejkopytovatější!
Když jsme jezdili na ostré střelby, bylo to vždy v pohodě. Ležíte si tak na celtě, míříte jedním směrem, ostatní jsou za vámi a dávají si na to velmi dobrý pozor, aby byli za vámi!
Dokonce ani při nočních střelbách, kdy si sem tam napáskujete světelný náboj, a pak sledujete po lehkém stisknutí spouště červené body, jak opouští hlaveň vašeho SA vz.58, letí k „vpřed běžícímu střelci“ (název terče, na který bliká žárovka)...védléé!, naráží do ochranného valu, odráží se a pod úhlem letí vzhůru k nebi, až dohoří a zhasnou, nedošlo k žádnému zranění.
Když ovšem měly přijít hody granátem, velitelé, zdá se, trochu znejistěli. Čtrnáct dní před cvičnými hody totiž do nás hustili:
„Obranný granát F1, tzv. vajíčko, vložte do pravé ruky tak, aby vrhová pojistka (páčka) směřovala do dlaně k ohybu prstů, kroužek od pojistné závlačky je vlevo, abyste ji mohli levou rukou vytrhnout.“
Opravdu, čtrnáct dní! Věděli s kým mají tu čest! (“Hej, more, kerá ruka je pravá? To je ta, co si s ňou honim....?“)
Vše se děje na povel. Velitel velí příchod na místo odhodu v zákopu, připravit granát, vytáhnout za kroužek závlačku, hodit. Něco v tom smyslu... Každý pohyb je důsledně velen!
Nastal ten den.
Hřímají rozkazy, hážeme, granáty vybuchují, na přílby i do korun stromů padá sprška vyvržené zeminy.
Pak přichází onen kolega (Zmíněný v minulém článku.). Je to dobrý kluk, akorát trochu....straník. Poslouchá povely a koná. Do chvíle, kdy za kroužek vytahuje závlačku a společně s velitelem v úžasu hledí, jejda!, jak páčka pojistky odskakuje, opouští tělo granátu v jeho dlani a obloučkem padá na zem, zatímco úderník tím uvolněný už dělá to, co mu soudruzi v SSSR určili (granát F1 byl sovětský vzor).
Prostě tu páčku nedal směrem k dlani, aby ji podržel.
Čtrnáct dní to do nás vtloukali!
Poručík (shodou okolností také ten stejný z minulého povídání) se vrhá k zemi, ještě tři vteřiny se dohoupává na panděru, než se stabilizuje, kryje se v zákopu a řve!
„Hádžtě, do piči, hádžtě!!“
Povedlo se odhodit dříve, než to řachlo.
Pak následoval další řev. Byla to ale sprška východniarských výrazů, kterými ho seřval „do bezvědomí“. Nejfrekventovanější slovo bylo opět: ...... prý to pochází z francouzštiny, původně „petit chat“, kočička, ale všeobecně a mnohonárodně to zlidovělo v malinko jiné, zkomolené formě... ne už tak roztomilé. Jakkoliv je původ roztomilý...a něžný. Ti Francouzi!
A po návratu na rotu opět! To už byl hotový kočičí útulek! A chudák kolega voják, kterému už ruply nervy, v zoufalém vzteku vběhl do kanceláře, před velitelem si významně serval z uniformy desátnické výložky (asi to viděl ve filmu) a se slzami v očích, v breku, křičel, že se na to může vysrat!
No, výpověď dát nemohl a samodegradace také neprošla... Takže musel utržené výložky znovu přišívat...
A myslím si, že když naši „mladí“ po nás měli mít rovněž hody granátem, velitelům dlouhou dobu předtím běhal mráz po zádech a měli takové zvláštní svrbění v zátylku, že instruktáž raději prodloužili ze dvou na tři týdny...
Ale ten krásný pocit, že se imperialisti třesou strachem...!
PS.: Vojenská služba v té době, jak známo, byla povinná. Mladí muži se rozdělili do skupin - ti, kdo se chtěli službě vyhnout, ti, kdo to brali tak, jak to je, nutné zlo (já a naprostá většina ostatních kluků) a ti, kteří to, jak jsme tenkrát říkali, „žrali“. Vždyť nám bylo dvacet a měli jsme jiné zájmy!
Ty druhé dvě skupiny Vojenská správa přidělila ke konkrétnímu útvaru k výcviku.
Nevybral jsem si, kde budu sloužit. Jestli byl někdo mezi odvedenci prominent s výsadami, nevím. Třeba ano. Pro nás mohli být „prominenti“ Košičani, protože v té době už kluci mohli narukovat do města bydliště. Na vycházku šli domů. Já to měl domů 700 kilometrů.
Nemám z těch dob žádnou hrdost, ale kdyby dnes o mně moje země ještě stála, šel bych. A vím, na koho bych se měl obrátit o radu! S jedním tím člověkem jsem studoval střední školu. Samotného mě překvapilo, že dnes je to veterán, odborník a rozhodně žádné „ořezávátko“!