Pevně doufám, že ten titulek nějaký redaktor neopraví! Protože text nadepsaný slovy: „Na Havla!“ by vzaly některé české noviny, aniž by četly jen řádek dál. Jenže, přátelé, když jsem tato slova coby mladý muž rezolutně prohlašoval, nevěděl jsem nic o nějakém Václavu Havlovi. Mě tehdy nejvíc zajímalo, co budu mít na hlavě. Takže, na dotaz holičky anebo i holiče – v těch dobách, vážení, to v Česku už skoro nikdo nepamatuje, v holičství pracovali i mužský!! – jak si to přeju, jsem rezolutně odpovídal shora uvedenou větou.
Vzpomněl jsem si na to, když jsme byli na křtu dítka Luciiny sestry Šárky v klášterním komplexu v Teplé a pak jsme seděli v Mariánkách na zahradě, rožnilo se maso a já jsem nevěřícně koukal, kolik je tam různých malých dětí, o kterých nevím, komu vlastně patří a jak se jmenují. A některé zase už tak maličké nebyly, takže je pravděpodobné, že už co nevidět je začne ze všeho nejvíce zajímat, jaký mají účes, aby byli „in“. Či jaké naprosto neodolatelné šatičky jim musí rodiče pořídit. Protože čím víc se budou holčičky parádit a nakrucovat a trávit rozkošné chvíle před zrcadlem, tím víc budou klukům hrubnout hlasy a naskakovat beďary a ponožky jim bude nutno ve vlastním zájmu krást dřív, než se rozhodnou – ty ponožky – že samy odejdou k sousedům. A jak krásně napsal pan spisovatel Ephraim Kishon, u mladého muže nakonec rezignovaně zkonstatujete, že žlutá barva zubů je také dost zajímavá (pokud dotyčný nestojí příliš blízko vás). No a pak najednou se děti začnou chovat zase jakžtakž normálně, a to znamená, že dospěly a že rodiče už jsou, jak bych to řekl, abych tebe anebo některého čtenáře neurazil – středního vyššího věku. No a je to. Předtím je ovšem nutno projít tu dlouhou dobu, kdy mladého muže nejvíc zajímá, co má na hlavě, a ne co má v hlavě. Což býval i můj případ a nechci tě strašit, ani čtenáře, kteří mají malé děti, ale určitě to přijde jednou i na ty dneska roztomiloučký maličký dětičky.
„Na havla“ znamenalo, že nahoře se to nějak zkrátí, to se léty různě měnilo, ale vzadu na zadní části lebky ke krku budu mít správnou „deku“. Tedy dosti dlouhé a dole rovně zastřižené vlasy.
Když jsem takto vymóděn přišel ke své milované tetě Nelly, ona, sama vždy elegantní a půvabná, obhlédla zezadu moji hlavu a pravila tónem chovanky z dívčího penzionátu:
„Vypadá to jako slepičí prdel.“
Vzhledem k tomu, že jsem tehdy byl velice kudrnatý chlapec (když říkám velice, myslím velice) a vlasy se mi kroutily i vzadu, měla teta asi pravdu. Když to byla tak tři centimetry silná „deka“, muselo to nezaujatému pozorovateli skutečně připadat jako slepičí prdel přestěhovaná na hlavu. Beďary zepředu musely pak dodávat celé hlavě skutečně celkový nevšední výraz.
Ovšem dřív, než přišel „havel“, byl tady „eman“. Ten účes snad někdo vymyslel, aby mohli straně věrní kreslíři v Dikobrazu co nejvěrněji zobrazovat zkaženou mládež. Učesat si emana bylo jednoduché pro kluky s rovnými vlasy. Ale co my, kudrnáči? Eman totiž vypadal tak (vysvětlení pro mladší ročníky), že se vlasy nejprve učesaly na pěšinku. Na druhé straně, než byla pěšinka, musely být co nejdelší, asi něco podobného, jako si nechávají růst starší plešatějící pánové a čemu se říká „přehazovačka“. Podobné, ale ne úplně stejné.
Takže když se učesala pěšinka, vlasy se nejprve sčesaly až skoro přes ucho, pak se buď namočily (chudší rodiny), nebo potřely pomádou (středně situované rodiny – pomáda se často kradla prvorepublikovým anebo dokonce císařsko-rakouským dědům), anebo se vyztužily lakem – takto si upravovali hlavu jen skuteční frajeři a odvážlivci. Protože s takto upravenou hlavou byl na Trafouši (dobový název Václavského náměstí) okamžitě vyvolán zásah orgánů VB. Vždy „účesově-likvidační“.
Václav Vlk st. Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/