Už od rána jsem neměl stání, nemohl jsem se na nic soustředit, čas mi pranic neubíhal (a to jsem se díval na hodinky snad každých pět minut) a doba do čtvrté hodiny odpolední se mi zdála být nekonečná. A připočtu-li k tomu napětí, tedy vlastně vzrušení, ovládající každičkou čivu mého těla, tu zvláštní touhu z něčeho na jedné straně tak důvěrně známého a na straně druhé tak nového, neopakovatelného... ano, dnešní podvečer bude určitě patřit k těm nezapomenutelným. Představoval jsem si to postupně narůstající napětí, to dlouhatánské, netrpělivé, ale radostné očekávání, končící konečně nástupem, který svírá hrdlo a rozechvívá konečky prstů. Představoval jsem si estetický požitek z krásně tvarovaných těl. Představoval jsem si všechny ty staré i nové strategie a taktiky....Představoval jsem si, co všechno mazlivého i siláckého lze provádět s tím zaobleným předmětem touhy milionů, ba miliard. Představoval jsem si ty desítky minut nádherného zápolení, zvuků i nezbytného potu v okamžicích vypětí. A hlavně závěr, v němž se vše slévá do ohromné, triumfující radosti. A konečně je to tady! Konečně je tady ta tak dlouho očekávaná šestnáctá hodina!
Se širokým úsměvem vstávám, jdu k televizi, vypínám jakýsi nezáživný fotbalový přenos z Hamburku a jdu otevřít Anetě, která právě zvoní u dveří...