28.3.2024 | Svátek má Soňa


CHTIP: Jsou prostě dny

6.7.2006

Jsou prostě dny, na které se do smrti nezapomíná. Dny dlouho očekávané a přesto zcela mimořádné. Ani nevíte, jak jsem se na jeden z nich, na včerejšek, těšil! Určitě na toto datum do smrti nezapomenu....

Už od rána jsem neměl stání, nemohl jsem se na nic soustředit, čas mi pranic neubíhal (a to jsem se díval na hodinky snad každých pět minut) a doba do čtvrté hodiny odpolední se mi zdála být nekonečná. A připočtu-li k tomu napětí, tedy vlastně vzrušení, ovládající každičkou čivu mého těla, tu zvláštní touhu z něčeho na jedné straně tak důvěrně známého a na straně druhé tak nového, neopakovatelného... ano, dnešní podvečer bude určitě patřit k těm nezapomenutelným. Představoval jsem si to postupně narůstající napětí, to dlouhatánské, netrpělivé, ale radostné očekávání, končící konečně nástupem, který svírá hrdlo a rozechvívá konečky prstů. Představoval jsem si estetický požitek z krásně tvarovaných těl. Představoval jsem si všechny ty staré i nové strategie a taktiky....Představoval jsem si, co všechno mazlivého i siláckého lze provádět s tím zaobleným předmětem touhy milionů, ba miliard. Představoval jsem si ty desítky minut nádherného zápolení, zvuků i nezbytného potu v okamžicích vypětí. A hlavně závěr, v němž se vše slévá do ohromné, triumfující radosti. A konečně je to tady! Konečně je tady ta tak dlouho očekávaná šestnáctá hodina!

Se širokým úsměvem vstávám, jdu k televizi, vypínám jakýsi nezáživný fotbalový přenos z Hamburku a jdu otevřít Anetě, která právě zvoní u dveří...