HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (116)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

V jednom ze svých dopisů, které MUDr. Oldřich Hlaváč (1895-1942) poslal pár týdnů před tím, než byl 18. prosince 1942 popraven v berlínské věznici Plötzensee, své ženě Ludmile, mimo jiné napsal: „Kéž ve vás zůstane živo to, co ve mně bylo dobré“. Je to konec konců uvedeno i na konci textu pamětní desky umístěné na domě v ulici U Nikolajky 15 na pražském Smíchově, v němž doktor Hlaváč až do svého zatčení gestapem (8. dubna 1940) bydlel. Tento jeho byt se od počátku nacistické okupace stal jedním z center odbojové organizace „Obrana národa“. Úzce spolupracoval i s tehdejším velitelem sabotážní skupiny „Tři králové“ pplk. Josefem Balabánem (1894-1941). Jméno Oldřicha Hlaváče nese i jedna z ulic v Praze 8.

V roce 1952 byla spojena obec Nalžovy s obcí Stříbrné hory a vzniklo tak město Nalžovské hory. Jeho součástí je původní ves Letovy. To vše je v okrese Klatovy. A v obci Letovy se 9. ledna 1895 se narodil v domě čp. 23 v rodině chudého mistra krejčovského Stanislava Hlaváče a jeho ženy Anny, rozené Markové, druhý syn Oldřich. Rodiče později podporovali jeho touhu po vzdělání a tak nakonec v letech 1905-1913 absolvoval klatovské gymnázium. Starší bratr odejel v šestnácti letech se strýcem do Ameriky, čímž se rodině značně ulevilo. Mladší Oldřich to ovšem i tak neměl lehké, musel dávat kondice a někdy také roznášel mléko po domech. Tatínek nechal řemesla a nechal se zaměstnat na poště v Klatovech jako úředník, ovšem s vyšším platem. Snem jeho nejmladšího syna bylo studium medicíny. Nakonec to vyšlo a 15. listopadu 1919 Oldřich promuje. Již během studií pracuje jako demonstrátor ve Fyziologickém ústavu a dokonce již i publikuje výsledky drobných výzkumů a pozorování.

MUDr. Oldřich Hlaváč

Brzy po promoci získal stipendium Rockefellerovy nadace a odjel na rok do Spojených států. Měl štěstí, že se v Rockefellerově institutu pro lékařský výzkum v New Yorku seznámil s vedoucím jednoho výzkumného oddělení, významným německým fyziologem profesorem Jacquesem Loebem (1859-1924). Ten na mladého muže naléhal, aby v Americe zůstal. Asi by ho čekala skvostná kariéra, avšak doktor Hlaváč spěchal domů, nechtěl nechat rodiče samotné. Ovšem mnohé si odnesl – seznámil se například s vysokou úrovní amerického zubního lékařství a to určilo jeho další osud. Nadále se i v dalších letech věnoval stomatologii a měl úspěch.

Ve Spojených státech se Oldřich Hlaváč mimo jiné seznámil s dílem a s filozofií libanonského spisovatele, malíře a básníka Chalíla Džibrána v anglické verzi Kahlila Gibrana (1883-1931). Zaujaly ho zejména autorovy filozofické úvahy v knize Prorok (Kapitolky - O lásce, O svobodě, O dobru a zlu, O manželství, O kráse, O náboženství a jiné). Přeložil je a vydal v Praze roku 1932.

Po návratu ze Spojených států si MUDr. Hlaváč otevřel zubní ordinaci ve Vodičkově ulici v Praze, která se záhy stala jakousi společenskou a kulturní křižovatkou setkávání malířů, spisovatelů, novinářů, výtvarníků, hudebníků, herců a samozřejmě také klientů, kteří oceňovali jeho lékařskou preciznost a také společenský šarm. Své udělalo i Hlaváčovo členství v „Umělecké besedě“, později byl předsedou jejího „Společenského výboru“. Hlaváč byl mimo jiné také skvělý a vtipný vypravěč, muž dokonalého společenského chování a samozřejmě, že byl glosátorem medicínských studií i současné medicínské praxe. To vše nakonec vyústilo v roce 1927 v zajímavý doplněk humoristického čtrnáctideníku „Dobrý den“, který vydával Karel Poláček. Od té doby se mezi karikaturami a satirickými verši začaly objevovat i lékařské příběhy, anekdoty a neuvěřitelné historky. Ovšem skutečně ze života.

V roce 1924 se Oldřich Hlaváč seznámil při svém pobytu na jadranském ostrově „Korčula“ s partou mladých Srbů, kteří neuměli přesně vyslovit jeho křestní jméno Oldřich. Ono jim svým zněním připomínalo jméno dávného vizigótského krále Alaricha. Toho jim také doktor Hlaváč připomínal svým často nezkrotným temperamentem. A takto vznikl pseudonym Alarich, pod nímž doktor Hlaváč vydával některé své knihy. V roce 1929 to byla „Medicína v županu“ a v roce 1935 „Medicínské historky“. Odbornou literaturu vydával pochopitelně pod svým jménem. V roce 1934 například vydal knihu „Dětské zubní lékařství a jeho úkoly“, publikoval v odborných časopisech (Zubní lékařství, Československá stomatologie, Časopis lékařů českých či Praktický lékař). Jeho odborné a psychologické názory byly v té době neobyčejně moderní. Ve třicátých letech se MUDr. Hlaváč stal také členem zednářské lóže Baruch Spinoza Praha.

V roce 1946 vyšel pod názvem „Listy z vězení“ soubor Hlaváčových textů z povolených dopisů a ilegálně poslaných motáků z doby jeho věznění. V jednom z dopisů vzkazuje manželce: „Byl –li můj život torzem, nesmí jím být ani Tvůj ani dětí, musí být plný a šťastný. Nepropadej materialismu a dbej, aby naše děti věřily, že život je vývoj dobra. Veď sebe a je k altruismu, služba lidem je pravým smyslem života…Nedočetl jsem několik knih, bylo mým osudem nedočítat, být torzem…“

Jakoby to doktor Hlaváč vzkazoval i nám.

V roce 1947 vyšly „Listy z vězení“ ještě jednou. Vydal je pražský nakladatel Alois Srdce.

Příště: MUDr. Ivan Horbaczewský