Jsem otec lékařky a i po mnoha letech si pamatuji, jak doslova plakala nad prvním výpisem výplaty, kterou dostala po šesti letech studia a prvním měsíci práce. Po létech praxe a dalšího vzdělávání je na tom o mnoho lépe (určitě nad průměrný plat), ale také za cenu nočních a víkendových směn. Žádné „osm hodin“ a jde se domů.
Mám ale taky osobní zkušenost s prací ve firmách, kde nadstandardní příjem byl podmíněn v podstatě neomezenou pracovní dobou a, řečeno prostě, výkonem. Máš za úkol dosáhnou těchto výsledků. Zvládáš to, fajn, to se předpokládá - nezvládáš to, snaž se, jinak můžeš u firmy skončit. A to rychle. Když jsem v tomhle zaměstnání podělil příjem odpracovanými hodinami, nebylo to na hodinu nic moc oproti někomu, kdo si oddělal svých osm hodin denně a šel domů.. Dělal jsem to ze dvou důvodů. Jednak mě to bavilo, ale hlavně jsem chtěl vydělat víc peněz, i za cenu, že nebudu pracovat jenom osm hodin denně.
Zdá se směšné, když si někdo stěžuje na to, že si vydělá víc jen za předpokladu, že bude víc pracovat. Výběr povolání je svobodná volba každého člověka a ten, kdo jde studovat medicínu, musí předpokládat, že pravděpodobně nestráví prací jen osm hodin denně. Ale to se týká všech, kteří chtějí vyniknout, nejen lékařů, ale i manažerů, výzkumných pracovníků a dokonce i instalatérů na volné noze.
Tím nechci tvrdit, že práce lékařů není dlouhodobě podhodnocena a to se týká zejména nově nastupujících. Náročnost a délka studia, stejně jako zodpovědnost za výsledky činnosti by měly být náležitě oceněny a pokud to tak není, je to špatně. Na druhé straně, několik spolužáků mé dcery se nespokojilo s místními podmínkami a pracuje v SRN nebo Švýcarsku. Chtěli vyniknout, naučili se cizí jazyk a prosadili se v cizím prostředí.
Co je mi z duše odporné, je to, jak odborářští bossové využili nespokojenost lékařů a vyvolali akci „Náš exodus – váš exitus“ (pro ty, kteří nerozumí latinským výrazům, to znamená „Náš odchod – vaše smrt“). Použít pro prosazení zájmové skupiny hrozbu, že budou umírat novorozené děti, si nezaslouží komentář.
Kdyby bylo po mém, nikdy bych nešel na dohodu s lékařskými odbory. Věřím, že většina „rebelujících“ lékařů by si uvědomila nezodpovědnost svého nátlaku a nenechala umřít lidi pro 5 000 Kč měsíčně.
Nakonec poznámka k panu Engelovi, který se diví, že jej jeho předchozí zaměstnavatel nechce zpět. Pokud bude bez zaměstnání, mám pro něj několik tipů na uplatnění. Člověka s jeho praxí a loajalitou k zaměstnavateli jistě ráda zaměstná nějaká nemocnice v zahraničí, a to za mnohem vyšší plat, než kolik měl dosud. A pokud by náhodou nevyšlo tohle, odborářští bossové se prosadí i jinde. Jeden z nich je v současnosti i předseda Senátu. Co takhle se dát na politiku na plný úvazek?