VZPOMÍNKA: Dobrá vůle Mileny Černé

Tvář Mileny Černé mám v paměti s úsměvem – ani nevím, zda jsem ji někdy viděla tvářit se vážně. Určitě to dělala, dokazují to fotografie i dokumenty, ale já jsem ji vždycky vídala s úsměvem. Už to bylo povzbuzující.

Milena byla vlídná, laskavá osoba. Muselo to být povzbudivé pro její pacienty i všechny spolupracovníky – jako lékařka patřila k těm, o kterých víte, že se o vás postarají, a že když vás pošlou k jinému odborníkovi, postará se o vás také.

Narodila se v roce 1942, bylo by jí tedy napřesrok v dubnu osmdesát let. Vystudovala medicínu a pracovala dlouhé roky ve Všeobecné fakultní nemocnici jako kožní lékařka. Zajímala se o divadlo, které v mládí také hrála, a přátelila se s lidmi, kteří byli v nemilosti komunistického režimu, jejími blízkým přítelkyněmi byla Olga Havlová a Dana Němcová, a protože jejím životním heslem bylo pomáhat jiným, často léčila chartisty i jejich přátele. Ráda vzpomínala na to, že její kolega z vedlejší ordinace měl klientelu z druhé strany politického spektra, chodili k němu často političtí prominenti tehdejšího režimu. S humorem, který jí byl vlastní, si Milena představovala, jak před ordinacemi sedí její pacienti vedle pacientů jejího kolegy… Sama Chartu 77 nepodepsala, bylo jisté, že by ji vyhodili z práce a mnoho potřebných by přišlo o lékaře, na kterého se mohou spolehnout.

Po pádu komunistického režimu, když se z Olgy Havlové stala první dáma, pomáhala jí Milena se vznikem Výboru dobré vůle, instituce, která zcela naplňovala její představy o tom, jak by se mělo lidem pomáhat. Pracovala tehdy nějakou dobu ve státní správě, na ministerstvu školství a byla pražskou zastupitelkou – jejím oborem pochopitelně byla sociální práce, mimo jiné se podílela na vzniku příslušně zaměřených občanských sdružení, charit a diakonií.

Bylo tedy jen a jen přirozené, když se na ni Olga v roce 1994 obrátila s nabídkou, aby se stala ředitelkou Výboru dobré vůle. Milena nabídku ráda přijala, ta instituce splňovala její představy o tom, jak by měla společnost správně fungovat, o tom, že je nutné pomáhat znevýhodněným a upostraňovaným, aby se do ní mohli začlenit jako rovnoprávní. Proto také od roku 1992 spolupracovala se společností Rozkoše bez rizika, která pomáhá prostitutkám.

Zaměstnanci i klienti Výboru dobré vůle vzpomínají na Milenu Černou opravdu s láskou: vždycky si pro každého našla čas i pochopení a prakticky pokaždé našla a prosadila řešení jeho problémů. Ta pozornost k lidem, láska k nim a vlídné porozumění nepochybně souvisely s Mileninou vírou. Do kostela chodila od dětství, napřed s rodiči, pak s dětmi, a církevní společenství neopustila až do smrti. Návštěva bohoslužby ji povzbuzovala, dodávala jí sil, a také se tam setkávala s přáteli.

Milena zemřela ve středu 15. září – a nám zbývá litovat, že máme o vlídného a cenného člověka méně. A věřit, že nám na Výsostech přímluvou pomáhá.

LN, 21.9.2021