To kluci už většinou už chápou, že svět je kulatý a stát se může všechno. A holky už vědí, že být ženská je sice bezva, ale občas na palici. Firmy ve 25 letech už jsou zaběhlé a vědí, co mají dělat, aby to nemuseli za rok zavřít. Noviny mají už asi pátého šéfredaktora a psalo pro ně už milion novinářů a publicistů a mají svůj okruh čtenářstva.
Málo se obecně ví, že i já jsem byl kdysi redaktor, a to dokonce coby disident na konci normalizace v časopise Chatař. To byla taková doba, že když už mne vyhodili coby „živla“ z asi pátého zaměstnání, tak jsem se dostal do Zemědělek, kde, světě div, se, dělal ředitele jistý Dienstbier. Tedy ne Jiří, ale jeho příbuzný. Takže jsem poznal, jak se dělají noviny a časopisy v době, kdy sazba novin sázená ručně z písmenek měla jeden a půl tuny.
Články se lepily a špíglovaly, korektura se dělala ručně a o počítače se vážně zajímali jen ekonomové, matematici a party fanoušků sci-fi. Ti vykládali o tom, co všechno už brzo budou umět a dělat „počítače“, že jsem měl dojem, že už z těch vědecko-fantastických povídek a knih trochu blbnou a magoří. Navíc jsem vůbec nechápal jejich nadšení pro všelijaké ty programovací jazyky pojmenované jako HTLM nebo PSVZ či jak a rozhodně jsem neměl zájem se něčím takovým zabývat.
Jenže ve sci-fi komunitě byli i novináři z praxe, co měli bujnou fantazii a dost nadšení a ti šli dál. Zatímco já jsem se nedostal u PC dál než k tomu, že na tom píšu a umím pár dalších věcí. Ovšem často to dopadne tak, že syn či vnuk pak musí silně zapracovat, aby ta potvora s klávesnicí dělala, co má. Syn většinou praví, že tatínek zase použil na klávesnici některý ze svých tajných trojhmatů, a pak mne vyžene, aby to dal dohromady.
Tak jsem na tom, ač dnes píši do různých internetových periodik. Jako třeba do Neviditelného psa. V době, kdy tento název vznikl, snad jako reakce na bolševickou cenzuru, už nějakou dobu vznikaly, třeba u beatových a jiných kapel podivné názvy jako „Jasná páka“, „Pražský výběr“, „Wanastowy vjecy“.
Media si však většinou ponechávala „solidní“ názvy, páč aby působila důvěryhodně. A tu najednou Ondřej Neff, novinář, scifista, spisovatel, fotograf a bůh ví co ještě (milovník psů) vytvořil drze internetový deník s názvem „Neviditelný pes“. Pokud si pamatuji podle tehdejšího Ondřejova pejska, který se uměl udělat, aspoň podle sebe, neviditelným. Lehl si na zem a předními packami si zakryl oči a byl ve své psí hlavičce přesvědčen, že když on nikoho nevidí, tak nikdo nevidí jeho. Geniální pes.
No a pak jsem zjistil, když jsem se naučil, jak se na toho „Neviditelného psa“ dostat, což nebylo tehdy zase tak jednoduché, tak jsem jej začal číst. Ono to věčně zamrzalo, zvláště na chalupě, kde bylo připojení přes telefon, ale když jsem si prvně dokázal stáhnout obrázek – cukaně, jistěže – nahaté holky, bylo jasné, že tohle má budoucnost. Když nic jiného, tak ty internetové nahaté holky. Ty kreslili pralidi už na stěny jeskyní, modelovali do hlíny a Řekové dělali krásné sochy. Nahaté holky frčely už za praotce Janečka a přes všechen řev feministek frčí dál.
Začátky ovšem byly těžké. Chlapec hloubavý sice věděl, že „zavolej mi do klubu“ je děsná zlodějina pro blbce, ale něco vyzkoušet by to chtělo. A tak jsem si jednou klikl na nabídku „Gameboy“, v domnění, že to bude nějaká mutace Playboye, ale ouha. Gameboy byli nahatí chlapci s údy nadpřirozených velikostí, ovšem co bylo nejhorší, nedali se vypnout. Nic nepomáhalo, ani vytažení ze zásuvky, ani restart, nic.
A tak jsem se vydal zkroušeně do opravny PC a mladíkovi za pultem jsem pravil, na otázku, co že je za problém, že jsem si kliknul na Gameboye a že...
„Jojo, pravil počítačový odborník, „jsou tam samí buzíci a nejde to vypnout.“
Na dotaz, kdy to jako bude spravený, ukázal na plný regál PC a pravil: „Až na vás přijde řada“.
Od té doby neklikám na podezřelé a neznámé adresy, ale na Neviditelného psa vždycky, Každý den. A taky do něj píšu a měsíčně nás čte víc než milion čtenářů z celého světa. A za to všechno může jeden pejsek, co si zakrýval oči a jistý můj životní souputník, fanda na sci-fi a muž, který šéfuje dvacet pět let deníku, který oproti onomu pejskovi dává příležitost abychom se podívali na svět z mnoha stran.
Neviditelnému psu je dnes právě 25 let a já věřím, že tady bude ještě jednou tolik let.