Tyto dva pojmy nevymyslel až teprve Václav Havel. Určitě je však vytáhl z hlubin zapomnění a důkladně je oprášil. Než je zakomponoval do svého okřídleného sloganu „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, vnímali jsme vesměs pravdu jako rozbředlé filosofické klišé a láska nám byla mnohoznačným termínem z erotiky. Polistopadový revoluční patos, v němž bylo staré prohlášeno za špatné a nové za dobré, vložil do těchto pozapomenutých pojmů nový náboj. Žel, za cenu toho, že zdeformoval jejich původní obsah. Pravdu jsme totiž ztotožnili se svými názory a lásku, kterou jsme si rovněž monopolně přivlastnili, jsme učinili argumentem pro naši morální převahu nade všemi, kteří viděli věci jinak.
Na začátku to bylo jednoduché. Většina národa tvořila tu správnou, tedy morální skupinu. Menšina, která se od „starých struktur“ dostatečně nedistancovala, tvořila skupinu nemorální. Jak se ovšem společnost dále názorově rozrůzňovala, začalo v ní vznikat napětí. Osobně jsem je zakusil už půl roku po listopadu 89. Připravil jsem tehdy jako redaktor Náboženské redakce Českého rozhlasu pořad k výročí upálení Mistra Jana Husa. Vedoucí redaktor jej však nepřijal s tím, že jde o komunistickou propagandu. Když jsem odmítl pořad přepracovat, vyrobil ho on, františkán, s kolegou jezuitou. Závěrečná věta zněla: „I kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1Kor 13,3).
Dnes je veřejnoprávním sektorem vydáván za jakousi „pravdorodičku“ konglomerát osob nazývaných elity. Tato skupina tvoří ve společnosti zjevnou menšinu. Ze svých politických, ekonomických, mediálních, vzdělávacích a kulturních profesních pozic ji však má možnost velice výrazně ovlivňovat. Její sílu umocňuje i vzájemná kooperace. Ekonomicky mocní v ní finančně subvencují ty, kteří mají společenský vliv, a ti jim to názorovým formováním veřejného mínění vracejí. Jedná se vlastně o klasický model vládnutí založený na spolupráci moci světské a moci duchovní. Pravdu v něm před veřejností garantují akademické tituly této věrchušky, lásku pak dokazuje její charitativní a filantropické nasazení.
Celospolečenský patos, který před třiceti lety učinil z pravdy a lásky něžnou pěst sametové revoluce, sice vyprchal, tyto výrazy však z našeho slovníku nezmizely. Mají v sobě totiž sílu absolutního. Kdo stojí na straně pravdy a lásky, ten se těší respektu a stává se morální autoritou. To ovšem vede stále znovu k pokusům zamaskovat pravdou a láskou své skutečně záměry a získat s jejich krytím osobní profit. Proto nelze každému, kdo se pravdou a láskou zaštiťuje, věřit, že mu skutečně o pravdu a lásku jde. Žádná totalitní ideologie se veřejnosti nedoporučuje tím, že chce vytvořit společnost lži a nenávisti. Vždy se zaštiťuje něčím navýsost vznešeným. Obvykle tím, že chce nastolit nejvyšší představitelné dobro.
Úporná snaha elit zprivatizovat si pravdu a lásku pro sebe způsobuje, že obsah těchto pojmů opět devalvuje. Právě tato devalvace dala vzniknout výrazu „pravdoláskaři“. Lidová tvořivost jím paroduje ty, kteří se pokoušejí obestřít své názory aurou morální nezpochybnitelnosti, aby je tak donutili ostatní přijmout. Ani mně jako faráři dnes slova pravda a láska nejdou z úst tak hladce jako kdysi. Nelze prostě nevnímat, že každé užití této dvojice slov vyvolává asociaci politické formace, která si je přivlastnila. Poslouchač tak může snadno znejistět, zda je odkazován k nejhlubším základům lidství, nebo k podpoře věrchušky. Slova, která se zprofanují, je nejspíš dobré na čas opustit a nahradit je synonymy.
V latině existuje úsloví „corruptio optimi, pessima“. Zkazí-li se to nejlepší, stane se z toho to nejhorší. Pravda a láska samozřejmě nemohou změnit svou podstatu. Mohou však být zneužity tím, že jejich absolutní kvalita slouží k zakrytí něčeho plytkého či vysloveně podlého. Vzpomeňme, jak lidumilné, zbožné a velkorysé návrhy dává v biblickém příběhu o pokušení na poušti Ježíši ďábel. Ježíš je všechny odmítne. Ví totiž, že jejich zbožná forma rafinovaně zakrývá falešný obsah. Ďáblovi nejde ani o lidi, ani o Boha. Jde mu pouze o moc. O moc nad pravdou a láskou. O moc nad člověkem i nad Bohem. Na všechny, kteří vystupují jako ztělesnění pravdy a lásky, je třeba si dávat pozor. Zneužitá pravda a láska totiž nejsou ničím jiným nežli lží a nenávistí. A ty neosvobozují, nýbrž zotročují.
Autor je evangelický farář