Žijeme v době, kdy víme, že za sto, dvě stě let mohou být ledovce roztáté, voda moří může být o mnoho metrů výš – vědci mluví až o několika desítkách metrů vzrůstu hladiny moří jen vlivem úplného roztání Antarktidy. Dosavadní výzkumy vskutku varují: ledy a ledovce tají mnohem rychleji než před deseti lety, může být narušen oceánický výměník, už za 50 či 100 let budou ohroženy miliony lidí.
Je proto třeba jednat, zpomalit oteplování, jež vede k tání ledovců a permafrostu, maximálně omezit produkci skleníkových plynů či je umět likvidovat. Podíl lidstva na růstu teploty zeměkoule je evidentní, zjevně nejde jen o přírodní či vesmírné cykly. Oteplování zeměkoule a klimatickou změnu může popírat jen člověk „dobře“ usazený ve svých popíračských představách. Nejsou-li peníze na globální záchrannou akci, je nutno se zamyslet nad penězi, které se dávají např. na zbrojení. Proto by politici mohli co nejdříve dospět ke konečnému snižování zbrojení (na nutné minimum) a ne hnát státy k dalším a dalším kolům vyzbrojování.
Změna životního postoje
Dosavadní dobyvačný a růstový progres lze za příhodných (politických) podmínek přesměrovat ke zlepšování a kultivaci života na Zemi, spět tak k vycizelování udržitelného vývoje světa a ekologického hospodaření na zemi (v krajině, ve městech, na ostrovech a mořích), což povede k obnově zdravého životního prostředí a k uchování unikátního života na naší planetě. Se stávajícím životním prostředím lze lépe nakládat, více o něj pečovat, ochraňovat živoucí kvalitu plodného a inteligentního žití, stavět chytrá města a vesnice, aby lidé žili v souladu s přírodou (zemí, vodou, půdou, ovzduším) a kosmem – nezamořovat proto například vzduch škodlivými plyny z dosavadních aut, trajektů, letadel, elektráren apod.
Jestliže lépe porozumíme zdravě se vyvíjejícímu životnímu prostředí, lze se snad konečně dopracovat lepšího a citlivějšího zacházení s ekosystémy Země, především s deštnými pralesy, které se přestanou kácet pro další a další zemědělskou půdu, pro rostoucí nároky neustále početně se zvětšujícího lidstva. Půjde o přetěžký úkol pro všechny lidi na Zemi. Naučíme se nepouštět tolik skleníkových plynů do ovzduší? – což, jak víme, vede k pozvolnému zahřívání planety a oceánů, k vymírání korálů a dalších nezbytných ekosystémů nutných k harmonickému životu na Zemi. Bude zapotřebí co nejrychleji vyrábět elektřinu bez znečišťování ovzduší, bez plundrování země a oceánů.
Sžít se s moderní technikou
Když Martin Heidegger hovořil o technice, viděl, že nás ohrožuje, hrozí životu samému. Zároveň byl schopen postřehnout její záchrannou sílu – nakonec nás může spasit právě věda a technika (snad jako jakýsi poslední bůh nového zamyšlení nad skutečností), a to tehdy, když plně využijeme potenciál vědy a techniky k naší možné záchraně. Lze dnes kupříkladu urychlit jadernou fúzi, ne aby tu snad byla až v polovině tohoto století (asi za 30 let); lze si pospíšit s čistým získáváním energie přímo ze Slunce prostřednictvím slunečních kolektorů umístěných nad Zemí apod. Musíme se přitom zbavit co nejdříve nejhorších deformací dopadajících díky dosavadní lidské činnosti na přírodu, především co nejrychleji dekarbonizovat svět, očišťovat pozemské bytí, vymknout se z bludů, kterými dosud jako lidstvo trpíme, vytrhnout se především z bloudění na perutích svých pyšných metafyzických konceptů a přemrštěné technokratické vůle k vůli, jež nás stále žene bezhlavě a krátkozrace asfaltkou devastujícího ničení světa, ale i cestou neustálého vyzbrojování – což může vést vposledku jen ke zkáze.
Nové civilizace
Dnes začíná jít o samo přežití stávající lidské civilizace. Lidé se vlivem tepla a sucha i jinak bezvýchodných okolností (zima, povodně, růst hladiny moří) dají do pohybu. Ze svých domovin půjdou do míst, kde se ještě dá žít. To zase posiluje pocit ohroženív místech, kam běženci míří. V Evropě, v Americe i jinde však není pro každého místo – to je již tak dost a dost zaplněno (především vzhledem k ekologické stopě). Jde nyní o zásadní proměnu existující civilizace, o posílení kultury přežití. Hrozí, že síly chaosu získají převahu, a to třeba díky neprozřelým politikům zahaleným do hávu nereálných iluzí: nejsou s to například zastavit proud peněz jdoucích na zbrojení ani proudy lidí dávajících se do pohybu (přelidnění lidstva je značné a dál roste).
Síly chaosu mohou být zesíleny různými nepředvídatelnými údery, jež můžou zasáhnout pozemskou civilizaci. Vybuchnou třeba supersopky, naruší se systém hlubokomořských proudů, zasáhne Zem asteroid či mohutná koronální erupce ze Slunce, nebo dokonce dostaneme silnou dávku záření gama z nějaké kolabující bližší hvězdy. A tak je nutno poslechnout výzvy těch kosmologů, kteří vybízejí k expanzi lidské rasy dál do vesmíru, kde by paralelně k nám mohli žít lidé a kontinuálně se mohl rozvíjet dosažený stupeň vývoje lidstva (a to i jiným způsobem).
Hodnota lidské inteligence – a vůbec vznik vědomí – je natolik velká, že by bylo škoda, kdyby vše náhle zmizelo vlivem nějaké nepředvídatelné události, jež se odehraje na planetě Zemi. Zázračný zážeh vědomí v tomto koutku jednoho ramena Mléčné dráhy je unikátní a měl by pokračovat i jinde. Proto je zapotřebí se zaposlouchat do výzev předních vědců a vskutku intenzivně pracovat na možnosti zakládání lidských kolonií na Měsíci, Marsu a jinde ve Sluneční soustavě, a posléze pokračovat s osidlováním exoplanet podobných Zemi. Posílat peníze na tyto projekty bude jistě záslužnější, než je neustále cpát do nových a stále důmyslnějších zbraní, jež jednoho dne mohou být použity.
Jde o vzdělání a správné naladění
Naše budoucnost závisí, jak tušíme, především na růstu vzdělanosti, na vzkvetení většího pocitu odpovědnosti za zem a přírodu, která nám byla dána, abychom s ní co nejohleduplněji nakládali. Ke každému vznikajícímu problému můžeme přistupovat s nejvyšším porozuměním „vpravdě vědecky a filosoficky“, jak požadoval Tomáš Garrigue Masaryk a po něm Jan Patočka. Jen tak se zbavíme i panujícího diletantismu, kdy se dopředu dostávají různí „progresivističtí manažeři dne“; ti pak ovládají druhé z pozice své většinou pod-vzdělané vládychtivosti. Doba naopak vyžaduje, aby se dopředu dostávali ti nejvzdělanější a „čistého srdce“, právě lidé typu Komenského a Masaryka – jen takoví probudilci zahlédnou směr správné budoucí cesty.
Z bahna destrukce a ponižování přírody je možno se dostat a převrátit převažující praxi, kterou zatím lidstvo provozuje – včetně válek, bezohledného dobývání zbývajících zdrojů, znečišťování oceánů, plundrování pralesů, nejapného stupňování vůle k moci. Přeměnit tedy naše konání v pozitivně-šetrnější pohyb po jasněji environmentální cestě – jít cestou promyšleného ne-chtění. Půjde pak o to vůbec v sobě probudit schopnost naladit se – jako jedinci a posléze jako lidstvo v celku – na takovou příznivější cestu, jež by odpovídala dynamismu pravdy bytí samého. Pohyby takového afirmativního, přírodně laděného života bychom se měli učit vnímat od malička, od prvních doteků se světem, který nás obklopuje. Už děti se mohou učit „správně vidět a také myslit, o myšlení jde“, píše Masaryk. Otázkou je, jak se k tomuto osvícenějšímu stavu přibližovat.
A tak snad jedině poté, kdy i učitelé a všichni „dospělí“ se učí žít a myslet jako vskutku osvícení jedinci, budou s to vzbuzovat v dětech a dospívajících schopnost dobře a správně cítit a zamýšlet se nad problémy světa. Pak teprve snad může dojít k zásadní proměně v pohledu na život. Všichni nakonec mohou vnímat světlo součtveří (země, nebe, koneční lidé a jejich bozi) a podle toho v tvůrčích otázkách a odpovědích nacházet epochální, tj. dnes zejména environmentální pravdu.