Neviditelný Pes

ÚVAHA: Mosty

28.5.2018

Před časem jsem na internetu četl výrok jedné političky, hejtmanky. Soudila, „že bychom se měli stát neutrální zemí, která přemostí komunikaci mezi Západem a Ruskem“. Takových hlasů jsme slyšeli a slýcháme řadu, po léta. Reaguji na tenhle, ale moje úvaha platí všem podobným. Neutralitu necháme v tuto chvíli stranou, s tou jsme neuspěli zatím nikdy, naposled před půl stoletím.

Věnujme se nejdřív skutečným mostům. Jsou to jedinečné stavby, spojující nejčastěji protilehlé břehy vodního toku, někdy zkracující cestu poutníkům přes údolí. Pokud po nich lidé putují volně oběma směry, je to ideální stav, naplnění poslání tohoto lidského díla. Občas se vývoj poněkud vykolejil a most, ten skutečný, vešel do dějin jako symbol přelomu. Ať právem, či neprávem.

Jeden takový okamžik se měl odehrát 10. ledna roku 49 př. n. l. u říčky Rubikonu, hranice mezi tehdejší Předalpskou Galií a Itálií. Nápis na kamenu na břehu hlásal, že kdo překročí most s armádou, prohlašuje se za bohorouhače a otcovraha. Právě tam stanul Caesar a - prý vysloviv památnou větu „Kostky jsou vrženy!“ – vydal se s vojskem na jih, proti Římu. Následovala občanská válka, někdy se uvádí, že to byl konec republiky, ale ta se hroutila už dříve. V každém případě se most přes Rubikon stal symbolem, Caesarův výrok pak vyjádřením kroku, z něhož není návratu. Sám vojevůdce dosáhl mimořádné moci, zrodilo se císařství, a jeho tvůrce byl zavražděn. I to občas provází dějinné zvraty.

Zatímco pochodem přes jeden most se mocná říše zrodila, přechod jiného říši dorazil. Byl začátek roku 1945, americká vojska stála na Rýně, a mosty přes něj přikázal Adolf Hitler zničit. Zůstal jeden, u městečka Remagenu, po němž rychle vyrazili američtí vojáci na druhý břeh, a už nebylo rozhodující, že asi po deseti dnech most spadl. Stal se symbolem, který zpečetil osud Hitlerovy Třetí říše.

Sláva této stavby pronikla i na filmové plátno a mnohé záběry se točily u nás – v tehdy bouraném městě Most - a sám říční most byl ten v Davli. Tehdy, na jaře 1968, bylo možné vídat postavy v amerických uniformách z druhé světové války a také odpovídající techniku. Jsem pamětník té doby a rovněž toho, že zvlášť v mocnosti na východ od nás se šířilo v mediích, že v Československu je americká armáda a perspektivním cílem je obsazení tohoto státu a jeho odtržení od států „spřátelených“, vedených Sovětským svazem. Dnes se tomu říká „fake news“ a víme, že to funguje. Je to nepravdivé, vylhané, ale účinné. Zvlášť ve zmíněné východní mocnosti tomu mnoho lidí věřilo. Vojáci tohoto státu, kteří nás okupovali, nejednou věřili, že se tu střetnou s Američany. Slyšel jsem to přímo od sovětských vojáků, občas přece jen překvapených, že tu US Army nějak není.

Potud mosty skutečné. Pak jsou ony symbolické, jaké má na mysli citovaná politička a mnozí další. Není to nijak výjimečná, ani originální myšlenka. Před lety jsem pročítal jednu z knih pamětí prezidenta Beneše, vydání 1947, stránku si nepamatuji, kde státník rozvíjel svou představu Československa jako mostu mezi Moskvou a Západem. To bylo ještě za války. Na posledních stránkách se však do textu vkrádá poválečná realita. Autor, sic ne zcela otevřeně, naznačuje své obavy, že to s mostem jaksi nevychází. Generalissimus na jeho druhé straně měl úplně jiné představy o takovém projektu.

Zůstanu u obrazného vyjadřování – nakonec jsme zůstali spíš pod mostem. Nevím, zda si prezident Beneš někdy vzpomněl na výrok „Železného kancléře“ Otto von Bismarcka, který v 19. století prý pravil, že kdo ovládá Čechy, ten ovládá Evropu. O nějaké neutralitě nemohlo být ani řeči.

Vstupme ještě jednou na skutečný most. Letos byl 15. května slavnostně otevřen Kerčský (nebo Krymský) most spojující Rusko s Krymem. Ponechme stranou debatu o tom, čí by měl být Krym. Názorů je řada, někdy docela bizarních – ve starověku tu byli Řekové, pak Tataři. Spíš si připomeňme, rychle totiž zapomínáme, že tuším roku 1994 podepsalo několik států dohodu s Ukrajinou, která se vzdávala svých jaderných zbraní výměnou za slib celistvosti svého území. Jedním ze signatářů bylo Rusko; o tehdy Krymu nepadla zmínka.

I tohle je osud jednoho mostu. A poučení? Není od věci dobře si rozmyslit, odkud, kam a pro koho chceme stavět mosty. Skutečné, a zvlášť ty obrazné. Jejich potenciálních stavitelů máme více. Napadá mne, v poetickém výrazivu Dálného východu, most z Říše středu. On by také mohl začínat na náměstí Nebeského klidu. Podobně most na Krym. Kam povede dál?

Mosty jsou jedinečné stavby, a ty skutečné slouží v drtivé většině dobrým cílům. Ale přece jen – občas po nich pochoduje armáda. Mnohem ošidnější jsou ty obrazné, zvlášť v dnešním světě. Bylo by krásné, kdyby fungovaly podle představy paní hejtmanky, ale svět není ideální. Bohužel spíš naopak. Ideální svět neexistoval a sotva kdy vznikne. Můžeme o něm jen snít, jako to koncem středověku učinil jako jeden z prvních anglický myslitel Thomas More a napsal o tom celou knihu. Jmenuje se Utopie.



zpět na článek