Tento čas vybízí k zamyšlení nad náboženskými otázkami. Jak praví latiníci: „sine ira et studio“, čili po našem „bez zaujetí i nenávisti“. Jen předem varuji: pokud očekáváte, že v těchto dvou článcích dospějeme k nějakému zásadnímu závěru, pak díky za kliknutí, ale dál nemusíte číst.
Kdo hledá zázraky, má je všude kolem sebe i v sobě. Okolní svět i my samotní jsme z molekul, ty jsou z atomů a atomy jsou z elektronů, neutronů a protonů, kteréžto jsou tvořeny kvarky, a kdo ví, jestli to tím končí. Člověka pak musí jímat úžas nad tím, jak titěrné jsou elementární částice atomu ve srovnání s prostorem, který atom jakožto celek zaujímá. Mezi nimi prázdnota. Kdybychom stlačili veškeré subatomární částice natěsno k sobě, zaujímalo by naše tělo bez oné prázdnoty objem - řekněme - golfového míčku. Nevím to jistě. A při tom skrz nás tou prázdnotou není vidět... Ve vesmíru také prázdnota, jen tu a tam roztroušené miliardy hvězd, některé s planetami, a tohle vše také z molekul, atomů atd. a fungující podle jednotných fyzikálních principů.
Další zázrak: Stačí vzít do ruky nůž, ukrojit krajíc chleba a namazat jej máslem. Při pokusu převést tuto jednoduchoučkou činnost do světa molekul a atomů by člověka měla jímat závrať z nepředstavitelného. Jak to, že hmota nože drží pohromadě lépe než chleba? Co přesně se děje, když atomy čepele pronikají mezi molekuly dextrinu, lepku a dalších chlebových ingrediencí, a vazby mezi těmito molekulami zanikají? Dá se tohle všechno nějak popsat rovnicemi? Jistěže to musí jít, náš svět je poznatelný a je v něm řád svázaný přírodními zákony. Jen při tom budou řádit různé integrály, statistika, chemie a fyzika.
Ještě víc musí pozorovatel žasnout, když si uvědomí, co všechno se děje v těle člověka, který bere nůž do ruky. Svaly kolem páteře, na končetinách i v břišních stěnách jeho tělo udržují ve vzpřímené pozici neustálým balancováním mezi napětím a uvolněním každého z nich, aniž bychom si to uvědomovali, natož pak vědomě řídili. Pracují tisíce nervových zakončení na oněch svalech při příjmu i výdeji informací, nervové impulzy kmitají mezi předními a zadními rohy míchy na spoustě míst, impulzy putují i do nevědomých struktur mozku, například do mozečku. Neustále se ve svalových buňkách uvolňuje energie z adenosintrifosfátu, neustále se do nich dopravuje kyslík, neustále se z nich odvádí oxid uhličitý a jiné metabolity, neustále se ionty vápníku zapojují do správných molekul a zase se odpojují. Přitom navíc plíce dýchají, srdce tepe, cévy se stahují a uvolňují dle potřeby, ledviny filtrují krev, střeva tráví a vstřebávají živiny, játra je dále metabolizují... A do toho ještě mozek dotyčného člověka přijal signál o poklesu hladiny glukózy v krvi a vydal tělu složitý soubor pokynů k zajištění potravy. Mozek na základě zrakových a čichových vjemů analyzoval okolí a přiměl tělo k pohybům vedoucím k ukrojení a namazání chleba. Mozek přitom evokoval z paměti pojmy „chléb“, „nůž“ a „máslo“. Analyzoval, že se v okolí dané předměty opravdu nacházejí, poznal je. Mozek evokoval i vzpomínku na to, jak se má držet nůž a co se s ním má dělat. Má v paměti, jaké svaly na rukou jak ohýbat a napřimovat.
Veškerá činnost mozku je jistě analyzovatelná až na úroveň jednotlivých nervových buněk neboli neuronů. I paměť je pouhé ustálené propojení skupin neuronů. Činnost neuronu je prostá: přijme z předchozího neuronu nebo ze smyslové buňky chemickou látku - neurotransmiter, pomocí iontů sodíku a draslíku přesune signál na svůj protilehlý konec a tam vyšle k následujícímu neuronu nebo ke svalové buňce svůj neurotransmiter. Co je unikátní, je gigantický počet možností vzájemných propojení jednotlivých neuronů. Kam se prý na jejich množství hrabe počet hvězd ve vesmíru!
Pokoušíme-li se nějak dešifrovat činnost mozku, snadno upadáme do stavu ohromení: takové miliardy možností, a stane se ta jediná správná! Omyl. Z té miliardy možností vede k cíli jistě několik stovek až tisícovek rovnocenných. Vezměte si jen, jak různě drží každý z nás nůž při krájení, jak různě silné krajíce vznikají, jak někdo krájí chléb na stole, jiný jej drží u těla, někdo je levák, jiný pravák. Jiné vjemy mají lidé s drobnými mozkovými či očními vadami, s poruchami kožního čití, hluchoněmí, nevidomí... Přitom každá z tohoto nepatrného výběru možností končí ukrojeným a namazaným krajícem.
Až teď vstoupí na scénu bůh, chcete-li, Bůh. Je myslitelné, aby si s vazbami mezi atomy a elektrickými náboji molekul takto pohrával nějaký fousatý děda na obláčku (FDO), jak si většina křesťanů svého boha představuje? Aby tohle nepřetržitě prováděl ve všech bytostech Všehomíra?
Dokončení zítra.
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin