Jak je možné, že někteří poslanci považují vyslání našich vojáků do rizikových oblastí spolu se spojeneckými vojsky za nehoráznost, když dnes každý přemýšlivý člověk ví, že právě tam se bojuje o klid v našich evropských městech? Pokud Al-Kajda a Taliban nebudou na domácím území poraženi, budou bomby neustále vybuchovat právě v Evropě. Už dlouho neexistuje žádná národní bezpečnost: vnitřní a zahraniční politika splývají.
Velice pregnantně to shrnul v článku, kterým se rozloučil s vrcholnou politikou, anglický premiér Tony Blair, když napsal: „Kdyby mi někdo před deseti lety předpovídal, že většinu svého vedení kabinetu budu věnovat zahraniční politice, byl bych velmi překvapený, šokovaný a politicky bych to viděl jako alarmující změnu. Hlavně proto, že uchází-li se někdo o vysoký post v politice, ve svém programu se i dnes spíše soustřeďuje na vnitropolitická témata, ač – kdo chce skutečně dělat politiku - musí hlavně myslet, pracovat a konat v mezinárodních dimenzích.“
Filozoficky by se pak dalo říci: Chápeme-li sami sebe jako pány tvorstva, pak také za vše, co nás obklopuje, musíme cítit odpovědnost. Musíme umět hodnoty, které naše civilizace vytvořila či které jsme zdědili, bránit. V globální společnosti se už o našich hodnotách nerozhoduje jen doma, ale i třeba v ulicích Pákistánu či Afghánistánu.
Ztráta vědomí této zodpovědnosti, která se projevuje zřetelně právě ve ztrátě schopnosti přijmout riziko jako nedílnou součást závazně žitého života, představuje v naší civilizaci zřejmě jedno z největších ohrožení. A to dnes platí nejen pro Evropu, ale i pro Spojené státy americké a Japonsko, které ústy premiéra Koizumiho odmítalo rovněž poslat vojáky kvůli riziku do Iráku.
Otázka je, proč naopak stoupá ochota umírat v jiných civilizacích. Na ni odpovídá studie německého profesora Gunnara Heinsohna z univerzity v Brémách s názvem Synové a velmoc. Tento vědec došel k překvapivě jednoduchému názoru: Převyšující počet mladých mužů v národě, který prožívá expanzivní nárůst obyvatelstva a kde tito mladí muži chtějí požívat respekt ve společnosti, mít práci, užívat si sexu a hledají smysl svého života, je hlavním důvodem, proč v nějaké zemi vzrůstá připravenost k násilí, chuť válčit a podceňuje se riziko. Všechny tyto touhy totiž mohou tito mladí muži plně naplnit v boji.
Pan Heinsohn to dokládá na příkladu Palestinců, v jejichž rodinách jsou převážně nejméně čtyři synové. A totéž platí o většině islámských zemí: ty totiž zažívají explozivní nárůst obyvatelstva. Náboženství jim zabraňuje používat antikoncepci, a přitom vliv západní civilizace, hlavně médií, zvyšuje či podněcuje u nich chuť k sexu. K tomu je třeba ještě připočíst tu skutečnost, že většina těchto mladých a zdravých lidí před sebou nemá či ani netuší nějakou smysluplnou životní perspektivu, společnost jim nemá co nabídnout. Chybí jim jakýkoliv cíl. Svou frustraci si legitimují příklonem k radikálním ideologiím, které je učí nebát se smrti. Jejich nespokojenost je díky radikálním duchovním a ideologům nasměrována jedním směrem a nachází živnou půdu ve starých religiózních tradicích islámského náboženství. Proto riziko už pro ně nepředstavuje nebezpečí.
V okamžiku, kdy se evropský pacifizmus, který má kořeny ve dvou světových válkách minulého století a ve stále se zmenšujících rodinách, stává i ve Spojených státech díky prohrané válce ve Vietnamu a potížím v Iráku hlavním obecným přesvědčením, je naše civilizace ohrožena.
Vědci předpovídají, že ke změně v islámském světě ve vztahu k riziku a válkám proto dojde, až když se tam zmenší porodnost a lidé se více soustředí na životní úroveň a budou si chtít více v životě užívat. Až do této doby musí být podle pana Heinsohna naše společnost připravena svou svobodu a své hodnoty tvrdě hájit, a to i za cenu, že za svobodu budeme muset platit tím nejcennějším, co máme, a to jsou životy našich synů.
Jinými slovy v době, kdy si třeba Spojené státy zvykly na to, že každý rok na silnicích přijde o život 42 000 žen, mužů a dětí, musí si taky zvyknout na to, že přijdou o 850 lidí ročně v bojích za svou svobodu. Toto číslo je odvozeno od toho, že za poslední čtyři roky v boji s islámem padlo dohromady 3500 lidí, zatímco na silnicích jich zahynulo v USA 170 000. Podobně u nás: Přijde-li o život v létě každý druhý víkend třeba šest lidí, musíme si zvyknout, že podobný počet našich vojáků zemře ročně za naši svobodu v rizikových oblastech.
Pokud se s tímto většina společnosti v nějaké zemi není ochota smířit, pak se podle holandského spisovatele Leona de Wintera, který studii komentoval pro časopis Cicero, nalézá takový stát v duchovní krizi. Důvod je prostý: Smrt každého dítětě znamená v rodině velkou tragedii a smutek, ale pokud ve společnosti není pro podobný důvod smrti pochopení a společnost není schopná poskytnout rodině, která ztratila svého syna ve válce za společné hodnoty, dostatečnou duševní podporu, taková země ztrácí schopnost se bránit. A to by měli vědět především naši poslanci.
Tohle, na rozdíl od Evropy, ve Spojených státech fungovalo, a díky této připravenosti obyvatel uctívat své hrdiny také zůstala Evropa svobodná. Ubránila se jak nacismu, tak komunismu, alespoň z větší části. Pokud se vztah k obětem v Americe změní, změní se podle vědců i celý svět. Jestli nebudeme ochotni všichni za svobodu obětovat 3500 životů za čtyři roky, nemáme naději boj s islámskými teroristy nikdy vyhrát a ztratíme svobodu.
Civilizace, která si napíše u nového obchodního centra heslo: Můžete všechno, nemusíte nic! (řekl mi o něm editor stránek blog.aktualne.centrum.cz Libor Stejskal, zahlédl je kdysi někde v Praze u Anděla), je civilizací, která vzdala budoucnost: nezajímá ji. Obětovala své děti. Všechny!
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel