Ve čtvrtek 23. srpna jsem se lekl při pohledu na titulní stránku Práva, které vyčítavě hlásalo, že ministryně obrany Parkanová přiznala, že na naše vojáky, kteří se mají v Afghánistánu přemístit do provincie Loghar, číhá riziko. Logická otázka pak přece je, proč vůbec máme armádu, navíc profesionální, která je vyzbrojována stále modernějšími a dražšími zbraněmi, když by nikdy neměla podstoupit žádné riziko?

Jak je možné, že někteří poslanci považují vyslání našich vojáků do rizikových oblastí spolu se spojeneckými vojsky za nehoráznost, když dnes každý přemýšlivý člověk ví, že právě tam se bojuje o klid v našich evropských městech? Pokud Al-Kajda a Taliban nebudou na domácím území poraženi, budou bomby neustále vybuchovat právě v Evropě. Už dlouho neexistuje žádná národní bezpečnost: vnitřní a zahraniční politika splývají.

Velice pregnantně to shrnul v článku, kterým se rozloučil s vrcholnou politikou, anglický premiér Tony Blair, když napsal: „Kdyby mi někdo před deseti lety předpovídal, že většinu svého vedení kabinetu budu věnovat zahraniční politice, byl bych velmi překvapený, šokovaný a politicky bych to viděl jako alarmující změnu. Hlavně proto, že uchází-li se někdo o vysoký post v politice, ve svém programu se i dnes spíše soustřeďuje na vnitropolitická témata, ač – kdo chce skutečně dělat politiku - musí hlavně myslet, pracovat a konat v mezinárodních dimenzích.“

Filozoficky by se pak dalo říci: Chápeme-li sami sebe jako pány tvorstva, pak také za vše, co nás obklopuje, musíme cítit odpovědnost. Musíme umět hodnoty, které naše civilizace vytvořila či které jsme zdědili, bránit. V globální společnosti se už o našich hodnotách nerozhoduje jen doma, ale i třeba v ulicích Pákistánu či Afghánistánu.

Ztráta vědomí této zodpovědnosti, která se projevuje zřetelně právě ve ztrátě schopnosti přijmout riziko jako nedílnou součást závazně žitého života, představuje v naší civilizaci zřejmě jedno z největších ohrožení. A to dnes platí nejen pro Evropu, ale i pro Spojené státy americké a Japonsko, které ústy premiéra Koizumiho odmítalo rovněž poslat vojáky kvůli riziku do Iráku.

Otázka je, proč naopak stoupá ochota umírat v jiných civilizacích. Na ni odpovídá studie německého profesora Gunnara Heinsohna z univerzity v Brémách s názvem Synové a velmoc. Tento vědec došel k překvapivě jednoduchému názoru: Převyšující počet mladých mužů v národě, který prožívá expanzivní nárůst obyvatelstva a kde tito mladí muži chtějí požívat respekt ve společnosti, mít práci, užívat si sexu a hledají smysl svého života, je hlavním důvodem, proč v nějaké zemi vzrůstá připravenost k násilí, chuť válčit a podceňuje se riziko. Všechny tyto touhy totiž mohou tito mladí muži plně naplnit v boji.

Pan Heinsohn to dokládá na příkladu Palestinců, v jejichž rodinách jsou převážně nejméně čtyři synové. A totéž platí o většině islámských zemí: ty totiž zažívají explozivní nárůst obyvatelstva. Náboženství jim zabraňuje používat antikoncepci, a přitom vliv západní civilizace, hlavně médií, zvyšuje či podněcuje u nich chuť k sexu. K tomu je třeba ještě připočíst tu skutečnost, že většina těchto mladých a zdravých lidí před sebou nemá či ani netuší nějakou smysluplnou životní perspektivu, společnost jim nemá co nabídnout. Chybí jim jakýkoliv cíl. Svou frustraci si legitimují příklonem k radikálním ideologiím, které je učí nebát se smrti. Jejich nespokojenost je díky radikálním duchovním a ideologům nasměrována jedním směrem a nachází živnou půdu ve starých religiózních tradicích islámského náboženství. Proto riziko už pro ně nepředstavuje nebezpečí.

V okamžiku, kdy se evropský pacifizmus, který má kořeny ve dvou světových válkách minulého století a ve stále se zmenšujících rodinách, stává i ve Spojených státech díky prohrané válce ve Vietnamu a potížím v Iráku hlavním obecným přesvědčením, je naše civilizace ohrožena.

Vědci předpovídají, že ke změně v islámském světě ve vztahu k riziku a válkám proto dojde, až když se tam zmenší porodnost a lidé se více soustředí na životní úroveň a budou si chtít více v životě užívat. Až do této doby musí být podle pana Heinsohna naše společnost připravena svou svobodu a své hodnoty tvrdě hájit, a to i za cenu, že za svobodu budeme muset platit tím nejcennějším, co máme, a to jsou životy našich synů.

Jinými slovy v době, kdy si třeba Spojené státy zvykly na to, že každý rok na silnicích přijde o život 42 000 žen, mužů a dětí, musí si taky zvyknout na to, že přijdou o 850 lidí ročně v bojích za svou svobodu. Toto číslo je odvozeno od toho, že za poslední čtyři roky v boji s islámem padlo dohromady 3500 lidí, zatímco na silnicích jich zahynulo v USA 170 000. Podobně u nás: Přijde-li o život v létě každý druhý víkend třeba šest lidí, musíme si zvyknout, že podobný počet našich vojáků zemře ročně za naši svobodu v rizikových oblastech.

Pokud se s tímto většina společnosti v nějaké zemi není ochota smířit, pak se podle holandského spisovatele Leona de Wintera, který studii komentoval pro časopis Cicero, nalézá takový stát v duchovní krizi. Důvod je prostý: Smrt každého dítětě znamená v rodině velkou tragedii a smutek, ale pokud ve společnosti není pro podobný důvod smrti pochopení a společnost není schopná poskytnout rodině, která ztratila svého syna ve válce za společné hodnoty, dostatečnou duševní podporu, taková země ztrácí schopnost se bránit. A to by měli vědět především naši poslanci.

Tohle, na rozdíl od Evropy, ve Spojených státech fungovalo, a díky této připravenosti obyvatel uctívat své hrdiny také zůstala Evropa svobodná. Ubránila se jak nacismu, tak komunismu, alespoň z větší části. Pokud se vztah k obětem v Americe změní, změní se podle vědců i celý svět. Jestli nebudeme ochotni všichni za svobodu obětovat 3500 životů za čtyři roky, nemáme naději boj s islámskými teroristy nikdy vyhrát a ztratíme svobodu.

Civilizace, která si napíše u nového obchodního centra heslo: Můžete všechno, nemusíte nic! (řekl mi o něm editor stránek blog.aktualne.centrum.cz Libor Stejskal, zahlédl je kdysi někde v Praze u Anděla), je civilizací, která vzdala budoucnost: nezajímá ji. Obětovala své děti. Všechny!

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel