SPOLEČNOST: Tak nám zmizel maršál Koněv
S pomníky bývá problém. Zejména se sochami politiků, vojevůdců atd., jejichž éra byla slavná, ale současně efemérní. Má smysl je vůbec stavět? Zastupitelstvo Prahy 6 rozhodlo zcela demokraticky, že z jejího území bude odstraněna socha maršála Koněva.
Po tomto rozhodnutí před několika měsíci byla okolo ní docela mela, byl zahalován, obnažován, pomalován barvou a zase umyt. Před ní exhibovali jedinci, kteří z nedostatku jiné příležitosti a myšlenkové Biafry využili příležitosti, aby na sebe upozornili. Ruská strana neopomněla zahrozit starostovi, naše hlava státu naopak vyslovit poníženou omluvu za konání tohoto jedince. Chápu, že ruská strana nechápe, že může existovat nezávislý starosta a představenstvo, které učiní předmětné rozhodnutí. V jejich zemi by se nic podobného nikdy nemohlo stát. Maršál Koněv byl odvezen a bude deponován v prostoru tomu určeném. Socha byla nabídnuta ruském ambasádě, ale z nejasných důvodů tam pro ni není místo.
Zdůvodnění bylo celkem jasné. Maršálova socha byla vztyčena v době nejhorší normalizace jako symbolická pěst vládnoucí garnitury vůči těm, kteří by snad zapochybovali o správnosti vládnoucí ideologie. Nešlo o žádný pomník padlým vojákům Rudé armády, kteří jsou pietně uloženi na mnoha hřbitovech po celé naší zemi, Prahu nevyjímaje. Navíc Prahu neosvobodil, to udělali jiní.
S pomníky politiků je to vůbec problém. Jejich stavění a mizení provází lidstvo od nepaměti, sochy byly bořeny v závislosti na vládnoucí garnituře, která rozpoznala ve svém předchůdci škůdce národa či vlasti. V roce 1918 jsme radostně shazovali habsburské symboly a stavěli sochy zakladatele našeho státu. V době nacistické okupace a zejména s nástupem nových bolševických pořádků byl dán na index a nalézt sochu Tomáše Masaryka bylo téměř nemožné (autor ví o čestné výjimce v obci Doloplazy na Olomoucku, kde vydržela celou éru budování socialismu). Naopak, v této době byla naše zem poseta sochami Klementa Gottwalda, prvního dělnického presidenta. Pravda, zpočátku byl více v kursu jistý Josif Džugašvili, který se dočkal dokonce jedné ze svých největších soch v Evropě, pohříchu v době, kdy jeho sláva už začala zvolna upadat, aby byl ve finále odstřelen jako škodná.
V roce 1989 byl soudruh Gottwald bourán ostošest, protože se mohlo začít mluvit o tom, že vedle výstavby socialismu, hutí a měst se tak nějak zasloužil i o pověšení svých názorových odpůrců, pokud neskončili v táborech nucených prací. Jestli se nepletu, tak vyjma Marty Semelové a její skupiny toho dodnes nikdo zásadně nelituje.
Měli bychom si konečně vzít ponaučení, že nejlépe projevíme úctu našim politikům či vojevůdcům, že jim nic nebudeme stavět. Vyhnou se poté tomu, že by v budoucnu byli potupně odváženi do depozitářů a věčného zapomnění.
Na závěr jedna historka. V italském městě Ferrara mají náměstí, na němž je socha básníka Ludovica Ariosta, romantika 15. století, který je ve stejném městě i pohřben. Ta socha tam nebyla vždy, úplně původně byl na ní italský hrdina Giuseppe Garibaldi. Po záboru francouzskými vojsky byla jeho socha odstraněna a na její podstavec instalován Napoleon Bonaparte. I jeho existence na podstavci byla efemérní a po čase se tam zase vrátil italský vojevůdce. To vše do 30. let 20. století, kdy bylo rozhodnuto, že jej vystřídá Benito Mussolini. Garibaldi opět putoval do lapidária. Jen díky liknavosti italských úřadů, posuzování návrhů na sochu duceho a typické italské horlivosti k tomu nedošlo. Po válce se uvažovalo, kdo přijde na uprázdněné místo. Dávat tam potřetí Garibaldiho bylo už moc i na italské vlastence. Tak tam šoupli sochu básníka.
Je tam doposud.
Ludovico Ariosto, Piazza di Ariostea, Ferrara
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora