Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Stávka za všechny prachy

7.11.2019

taly se mě: Proč máme ve škole na hřišti bambusové kelímky na opakované použití, když se teď s tátou bavíte o tom, že nejsou zdravé? Protože si ve škole myslí, že jsou lepší a ekologičtější, odpověděla jsem jim.

A s tátou se bavíme o tom, že pravděpodobně obsahují formaldehyd, upřesnila jsem jim dál. Konkrétně o tom, že Pražská hygienická stanice při testu zjistila, že pět ze šesti testovaných „ekologických“ kousků nádobí obsahuje karcinogenní formaldehyd a melamin. Takže až vám někdo takové kelímky bude nabízet, odmítněte je.

Ptaly se mě: Proč si to ve škole myslí, když vy si to nemyslíte? Protože si to chtějí myslet, odpověděla jsem. Protože mnozí lidé uvažují tak, že když si něco přejí, přeci to musí platit. Myslí si, že realita se přizpůsobí jejich přáním, ne naopak.

Ptaly se mě: A proč si myslíš, že by bylo lepší mít matiku místo sbírání odpadků? Protože na sbírání odpadků si platíme z našich daní popeláře, vysvětlila jsem jim. Vaším úkolem je naučit se nejdřív logicky myslet. A až to budete umět, tak pracovat a vydělávat peníze, ze kterých ty popeláře budete platit. A pokud budete umět hodně dobře a logicky myslet, tak se vám třeba podaří vymyslet nějaký stroj, který by ty odpadky sbíral automaticky sám. Vaším úkolem ale není sbírat odpadky místo vyučování a místo lidí, kteří jsou za to placeni. Takové pitomosti přenechte slečně Grétě.

Opáčily: A proč tedy se školou jdeme místo vyučování sbírat odpadky, když říkáš, že užitečnější je matika? Protože mnozí lidé si přejí, abyste sdíleli jejich žebříček hodnot, odpověděla jsem. Považují za důležitější předat vám svůj žebříček hodnot, než naučit vás logicky myslet.

Proč ve škole stávkují, zeptaly se mě mé děti.

Protože chtějí víc peněz, řekla jsem.

A ty nechceš, aby lidé ve škole měli víc peněz?

Takhle jednoduché to není, odpověděla jsem jim.

Když jeden člověk chce za svou dobrou práci víc zaplatit, je správné, aby si o víc peněz řekl. Pokud mu jeho zaměstnavatel chce a může přidat, přidá mu. Pokud mu přidat nechce nebo nemůže, nepřidá. Zkrátka ti dva – zaměstnanec a zaměstnavatel – se buď dohodnou, nebo nedohodnou. Pokud se nedohodnou, třeba zaměstnanec začne pracovat víc. Třeba tak, že učitel začne odpoledne ve volném čase doučovat slabší žáčky a rodiče mu za to rádi budou platit. Nebo pokud zaměstnanec má pocit, že je zneuznaný, dá výpověď a jde pracovat jinam, kde si ho budou vážit víc. Nebo začne podnikat. Ale když někdo vydírá své zaměstnavatele tím, že do práce nepřijde, aby si víc peněz vydupal nátlakem, neuznávám to. Z principu. Protože neuznávám jakékoliv formy donucení.

Neuznávám, když zaměstnanec zkouší vydírat svého zaměstnavatele. Ale ještě mnohem víc neuznávám, když se zaměstnanci spojí do odborů a zkoušejí své zaměstnavatele vydírat hrozbou stávky. Je to v mých očích ještě horší o to, že jde o organizované vydírání. A ještě o další stupeň horší pak je, když cílem nátlaku je požadavek vzít jedněm a dát druhým. A budiž bez příkras řečeno, že stávka učitelů chce jedněm brát a druhým dát.

Pokud stávkují státní zaměstnanci, nikdy to není o tom, že se chtějí mít líp - to je jen jedna polovina. Celá pravda je taková, že státní zaměstnanci se mohou mít líp jedině na úkor někoho jiného. Jiných státních zaměstnanců, kterým ubereme, nebo jim nepřidáme. Nebo na úkor hasičů. Nebo na úkor podnikatelů a soukromých zaměstnanců, kteří budou muset odvést vyšší daně. Nebo na úkor všech, protože se postaví míň dálnic. Pointa není v tom, kolik peněz si učitelé zaslouží. Pointa je v tom, že organizované vydírání, v němž jde o to jedněm vzít a druhým přidat, nemohu uznávat, ať už jsou platy učitelů jakékoliv. Výše požadavků neospravedlňuje metodu.

Existuje ještě vyšší stupeň než organizovaně nepracovat s požadavkem vzít jedněm a dát druhým? Ano. Vzít si za rukojmí děti. Děti do školy musí chodit. Nařízením státu. Když dítě do školy nepřijde, je záškolák a zajímá se o něj sociálka. Rodiče jsou nuceni děti do školy posílat; jsou na škole závislí. Stát tedy nad dětmi a rodiči prostřednictvím školy uplatňuje svou moc. Rodiče si proto nemohou tak snadno dovolit si školu znepřátelit. Když stávkuje škola, drží rodiče prostřednictvím jejich dětí v šachu. Rodiče mají před zavřenou bránou školy problém. Moje přesvědčení říká, že to se nedělá.

Neplnit sliby – to se taky nedělá, kontroval jeden pán na Facebooku, když jsem si veřejně nad stávkou povzdechla. Prý „jak mohu hájit nesplněné sliby Andreje Babiše“, zeptal se. Neodpověděla jsem, protože v 99,9999 % případů na Facebooku ani jiné sociální síti nic nekomentuju – můj čas je vzácná komodita. Odpověděla jsem mu jen v duchu. Vláda slíbila přidat učitelům na tarifní složce 10 %, na pohyblivé 5 %. Slib to byl špatný, neměl být dán, není správné slibovat, co nemohu splnit. V realitě došlo ke zvýšení o 8 % + 2 %. Slib splněn nebyl, to se taky nedělá. Formu nátlaku a dělání rukojmích z dětí a rodičů to však neospravedlňuje. Vydírání není ospravedlnitelné ničím. Ani nesplněným slibem.

Stávka je sice krajní, leč zákonný krok ve vyspělých demokraciích, pokud se zaměstnavatelem není možná dohoda, napsal mi na Facebook jiný pán. Nekomentovala jsem to, protože Facebook v 99,9999 % případů nekomentuju. Kdybych však pánův názor komentovala, řekla bych mu:

Fakt, že mnoho právních řádů světa obsahuje slovní obrat „právo na stávku“, ještě neznamená, že jde o dobré právní řády, že to, co zákony považují za „právo“, je snad „přirozeným právem“, a že forma vlády, která se dnes označuje za „progresívní liberální demokracii“, je snad lepším systémem než demokracie bez přívlastků.

Řekla bych mu, že ještě nikdy v historii lidé nevyrobili víc tím, že přestali vyrábět. Nezmoudřeli tím, že se přestali učit. Nezbohatli tím, že nepracovali. Nevyprodukovali víc peněz tím, že nepřišli do práce. Nezasloužili si víc peněz tím, že stávkovali.

Hlasatelům socialismu se v průběhu dvacátého století podařilo nakukat svým ochotným posluchačům, že koláče jsou bez práce, že zboží je bez podnikání, že bohatství je bez práce. Lhali. Jejich posluchači chtěli, aby to byla pravda, a proto uvěřili. Uvěřili, že přejí-li si to, pak je to realita.

napsal

Třetí pán mi napsal: Peníze se opravdu neprodukují prací. Nekomentovala jsem to. Nikoliv proto, že na internetu v 99,9999 % případů nic nekomentuju. Nýbrž proto, že s pánem, který si myslí, že prosperita se rodí na stromech, že na bohatství je nárok a že k němu není potřebná práce, nemohu mluvit. Jsme každý z jiné planety a mluvíme jiným jazykem. Taková víra je ideologií člověka, který je ochoten vzít si, co mu nepatří. Nechat se živit někým, kdo pracuje a hodnoty generuje.

Četla jsem několik prohlášení několika škol, proč do stávky vstupují. Ve všech se kromě slova „plat“ či „peníze“ opakovalo spojení „společenské postavení učitelů“. Netuším, jak by stávkování za pět procentních bodů k platu mohlo zlepšit společenské postavení a prestiž učitelů. Neznám nic jako „kolektivní prestiž povolání“. Znám jen prestiž a charisma jedno konkrétního člověka. Žádnou kolektivní prestiž povolání nelze nátlakem vystávkovat. Prestiž jedince lze získat tím, že jedinec bude dobře dělat svou práci. To se pozná kupříkladu tak, že jemu svěřené děti si nebudou myslet, že formaldehydové kelímky jsou ekologičtější než tradiční jen proto, že je hezké si to přát, ačkoliv laboratoře předkládají opak. Budou totiž umět používat hlavu.

Jenomže podíváme-li se na hodnocení českých patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. V matematice mají průměrné hodnocení 490 bodů, Němci mají slušných 506 bodů, kontinentální Čína má 531 bodů a Singapur dokonce 564! A české výsledky se v čase stále propadají.

Nebojíš se, že by ve škole na tebe nebo na tvé děti někdo mohl být protivný, když tohle všechno řekneš? byla jsem otázána. Ne – odpověděla jsem. Pro moje děti tou nejlepší školou je vidět, že páteř se neohýbá.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.



zpět na článek