Vláda bude dnes (v pondělí) projednávat případné změny ve střídání letního a zimního času v následujících pěti letech. Nakonec neúspěšná krasojízda Evropské Unie za tímto právním direktivem se počala odvíjet už už před čtyřmi lety.
„Lidé to chtějí a my to uděláme,“ reagoval tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v létě roku 2018 na otázku, jak naloží s rozsáhlým průzkumem, v němž se plných 84 procent respondentů rekrutujících se z jednotlivých zemí Unie vyslovilo pro zrušení letního času.
Je třeba říct, že 4,6 milionu odpovědí ze všech členských zemí tvoří dosavadní rekord co do účasti občanů v historii podobných konzultací. Aby mohl být jednotný celoroční čas zaveden, musel by ovšem s návrhem komise souhlasit jak Evropský parlament, tak jednotlivé členské státy EU.
Evropský parlament změnu sám inicioval, takže dal posléze návrhu zelenou, o něco různorodější byla stanoviska států EU, která mu naopak vystavila stopku. I když obyvatelé ani jednoho z nich zavedení konstantního času v zásadě neodmítli, do této chvíle ke shodě nedošlo.
Narozdíl od mnoha jiných důsledně implementovaných směrnic, kdy národní státy pevně držely ústa i krok, tentokrát jednotlivé vlády prosadily svou a Bruselu se nepoddali. Bylo to ovšem pověstné Pyrrhovo vítězství a spíše plácnutí do vody, protože ani podrobnější prozkoumání všech možných konsekvencí neprokázalo, že by nám EK chtěla s jednotným časem vnutit nějakou právní rychlokvašku. Objektivní argumenty dávají skutečně za pravdu původnímu záměru zavedení jednotného času. Možná i proto se držíme natolik sveřepě své vlastní verze, abychom nebyli zváni nedouky a diletanty, kteří se proti vrchnosti vzbouřili sice hrdinsky, nicméně v podstatě cela neopodstatněně.
S letním časem se začalo v Evropě experimentovat na přelomu let 1915 a 1916 v souvislosti s první světovou válkou.
I když průkopníkem číslo jedna se stalo neutrální Švédsko, v závěsu za mírumilovnými Vikingy už rychle následovaly Německo, Británie a Rakousko-Uhersko a s ním, v lůně germánské pravlasti, i české země. Signifikantní ovšem je, že prakticky ve všech těchto zemích byl letní čas ihned po skončení válečného konfliktu opět zrušen.
Hlavní a konečný rezultát se tak v Československu urodil z důvodu energetické krize až v roce 1979, kdy začaly ručičky hodin po třiceti letech znovu pravidelně cestovat tam a zpět. Kosmetická vylepšení pak přinesl ještě rok 1996.
Obdobným způsobem jako my se zachovala drtivá většina ostatních evropských zemí, které letní čas v minulých desetiletích rovněž přijaly. V době před 40 lety mohl být nepochybně cestou určitých ekonomických úspor. Trendy se ovšem výrazně proměnily a do rovnice je třeba započítat více proměnných než v minulosti.
Letní čas naopak vede ke zvýšené spotřebě energie, konkrétně pohonných hmot, neboť řidičům poskytuje právě onu hodinu pracovní či volno časové aktivity navíc, což vzhledem k nepoměrně vyššímu počtu automobilů činí poměrně významnou položku. Z vyšší aktivity motoristů se mimochodem rekrutuje i další negativní číslo - nárůst počtu dopravních nehod.
Také nad tím, co jsme dříve ušetřili na elektřině, neboť jsme zjednodušeně řečeno tolik neprosvítili, dnes jednoznačně převažují položky za klimatizaci či topení, samozřejmě i v kontextu dostupnosti elektrické energie všem a v jakémkoliv množství a intenzitě.
Dalším často zmiňovaným aspektem jsou zdravotní obtíže, které časové přeřazování způsobují. Těžko zpochybnit, že u mnoha lidí tomu tak skutečně je, neboť tělo se celkem přirozeně uměle navozené nepřirozenosti všemi prostředky brání. Nejčastějším problémem je únava z chronické obtíže se spánkem.
Experti z Akademie věd ČR v otázce zdravotního vlivu také během slyšení v Senátu jednoznačně doporučili právě ekvivalent zimního času.
A zajímavost na závěr, ač se vám to může zdát marginální, letní čas má nikoliv nepodstatný vliv také na zvýšenou kriminalitu, v některých státech činí její nárůst dokonce až pět procent.
Vysvětlení je přitom nanejvýš prosté – podle statistik se tento neblahý společenský jev odehrává ponejvíce právě v jarních a letních měsících. Zima – a ještě podpořená standardním (tzv. zimním) časem – výkonnosti zločinců evidentně tolik neprospívá,
Našemu organismu i našim peněženkám a samotné podstatě věci by naopak prospělo, kdybychom tentokrát diktátu Bruselu po zralé úvaze podlehli, to jest přiznali unifikovanému evropskému času plný počet bodů.
Především proto, abychom v případě jiného, podstatně méně vydařeného návrhu, z obav před další neúspěšnou kamufláží, netrpěli tendencí držet se raději zase jen opatrnicky při zdi.