Ve čtvrtek 4. 6. 2020 byl na pražském Staroměstském náměstí po takřka 102 letech od jeho stržení znovu vztyčen mariánský sloup. Je podivuhodné, jaké vášně a kontroverze dokáže dodnes obnova jednoho barokního díla vzbudit, jaké kategorické odsudky odkazující k událostem starým takřka čtyři století dokáže vyvolat.
Sloup, resp. jeho replika, bohužel není symbolem smíření – na to totiž musejí být alespoň dva. Spíše je ukázkou toho, jak hluboko v historickém povědomí jsou zakořeněny staré křivdy, ale zejména staré předsudky, a jak jsou nositelé těchto předsudků připraveni využít každou příležitost dát jim volný průchod. Vidíme, jak někteří z odpůrců sloupu volají po toleranci, přitom ale vybičovávají své negativní emoce až absurdním způsobem a ještě dokáží sami sebe stavět do role uražených a ponížených nebo zcela bez znalosti věci takřka nactiutrhačným způsobem dehonestují práci těch, s nimiž nesouhlasí, a dokonce vyzývají k opětovnému stržení sloupu.
Život v neustálém boji proti něčemu, v neustálém pocitu diskriminace, musí být neuvěřitelně těžký. Představa, že kdokoli vytváří něco, s čím nesouhlasím, ne proto, že on to považuje za správné, ale proto, aby mi škodil, musí být strašná. Přesvědčení, že někdo zlomyslně útočí na odkaz mých předků, na víru mých otců nebo na mé politické přesvědčení tím, že má na historické události a památky jiný náhled, musí být ubíjející. Pak už stačí postavit jeden sloup a pružiny napjaté k prasknutí vyletí ze svých sofa jako přísloveční čertíci z krabičky...
Postupně nabývám intenzivního dojmu, že sloup je jenom záminka. Že nový sloup vybudovaný ve starém tvarosloví se stal v očích jeho odpůrců jakýmsi hromosvodem, nechtěným symbolem starého světa. Světa, který přece nemá právo na existenci a musí být zničen. Jak tedy může najednou být někdo tak drzý, že takový symbol oživuje? Že si někdo dovolí jít proti „pokroku“?
V našich končinách sice zatím(?) panuje relativní klid a případné konflikty se omezují pouze na hlavní město. U nás je zatím(?) jedinou obětí ideologicky motivovaného novodobého ikonoklasmu pomník maršála Koněva (a ten byl odstraněn spořádaně a uložen v depozitáři, nikoli zničen). Posprejování sochy Winstona Churchilla je ale také alarmující.
A stačí letmý pohled za oceán (zde nebo zde), za kanál La Manche či do Belgie (zde) nebo třeba i k našim bezprostředním západním sousedům, abychom tam viděli jasné důvody k vážným obavám.
Vadil Koněv, vadí mariánský sloup, vadí Churchill. Jaký bude další vývoj? Co všechno může ještě vadit? Přijde na řadu dříve Jan Žižka, nebo sv. Jan Nepomucký? Jaká budou pravidla pro to, který pomník má právo na existenci a který ne? Nestane se konečným pravidlem šikmá plocha, po které sjede vše, co někdo – kdokoli – bude v dějinách považovat za nevhodné či urážlivé? Zastavme to, dokud je čas. Buďme zdravě konzervativní.
Úkolem konzervativce totiž není boj proti něčemu. Konzervativec obvykle nebojuje proti jednotlivostem, které jej neohrožují a prostě se mu jen nelíbí. Nezpochybňuje hlasování či výsledky voleb, se kterými nesouhlasí, byť svůj nesouhlas jasně dává najevo.
Jeho úkolem je obrana stávajícího nedokonalého světa v jeho mnohovrstevnosti a pluralitě. Nejde přece o „rozdělování“ společnosti. Jde o přijetí faktu, že lidé jsou různí, mají různé názory a různé zájmy, že vývoj se ubíral a ubírá různými cestami, na nichž zanechává různé stopy. Že není moudré tyto stopy ničit a že k těmto cestám a stopám na nich lze zaujímat různé více či méně relevantní postoje.
Černobílé vidění totiž v konečném důsledku přináší nikoli černobílý, ale pouze jednobarevný svět: jeden výklad, jednu pravdu, nerozdělenou společnost – bez diskuze. Takovému světu říkám jasné ne.