V té televizi to snad udělali schválně. V neděli ráno pustili Československý filmový týdeník z roku 1971 a hned vzápětí přímý přenos katolické mše svaté. Na padesát let starý týdeník se vždy rád dívám; s nostalgií vzpomínám na naše staré vesnické kino, kde po týdeníku šly povinně ještě sovětské Novosti dňa a potom byla krátká přestávka, než jsme se dočkali hlavního filmu. O přestávce prodávala šatnářka nanuky za korunu, ty s čokoládovou polevou byly za korunu čtyřicet. S čokoládou měly sice společné jenom jméno, ale rozhodně byly lepší než ten dnešní popkorn, který celé hlediště zasmradí. Teprve až byly nanuky vyprodány, zamávala baba do promítací kabiny a mohlo začít představení.
Stejně rád sleduji katolickou bohoslužbu. Tady nostalgii zase probouzejí vzpomínky na má ministrantská léta. Musím se pochlubit, že umím dodnes celou latinskou liturgii mše a vím dobře, kdy se zvoní a kdy se přenáší misál na druhou stranu oltáře. Jenom té latiny je škoda, celý ten obřad byl jaksi důstojnější a ceremonie obřadnější.
Ale právě tu minulou neděli jsem byl jako bleskem zasažen náhlým poznáním: ten filmový týdeník a ta katolická mše jsou vlastně identickými pořady. V devět hodin sleduji zasedání různých stranických orgánů. Na tribuně sedí všelijací papaláši a dívají se na řady pléna, kde sedí další soudruzi, tupě zírají, občas tleskají, někdy dokonce při tom i vstanou. Promluvy jsou bezobsažné, zaznívá typický orwellovský new speak. Nikdo to neposlouchá, ty řeči jsou přece pořád stejné: „socialismus vybudujeme“, „upevníme normy“, „závazkové hnutí ke sjezdu ušetří milióny“, „porazíme imperialistické štváče“, „se Sovětským svazem na věčné časy“ atd. atd.
Hned za půl hodiny, o půl desáté tam sedí církevní hodnostáři a shlížejí na věřící, rovněž tupě zírající. Ti sice netleskají, ale také občas vstanou, občas i pokleknou a bijí se v prsa, křižují se. Stejně uniformní tváře. Rozdílem pro zpestření je občas nudící se nebo řvoucí dítě. Kázání evidentně málokdo poslouchá, protože zaznívají opět do nekonečna opakované nic neříkající fráze: „spasení a vykoupení“, „život věčný“, „odpuštění hříchů“, „zmrtvýchvstání“ atd. atd. Evidentně to nikoho nebaví, jediným radujícím se musí být Jirka Orwell v hrobě.
Rozdíl mezi těmito oběma půl stoletím rozdělenými „schůzemi“ je pohlavní obsazení, nebo jak se moderně říká „genderové zastoupení“. Na těch stranických zasedáních jsou muži a ženy tak 90 na 10, na mši svaté je tomu naopak, ženy naprosto převládají. Muži bývali zpravidla v hospodě, dnes v korona krizi spočívají asi doma na válendě. Děti pak vypadají na to, že jsou tam za trest. Ty řeči je přece zdaleka bavit nemohou.
Srovnání politické schůze a bohoslužby samozřejmě vede k dalším úvahám. Vždyť přece celý ten komunismus je vlastně náboženstvím. Místo Bible máme Marxův Kapitál. Svátost křtu nahradí vítání novorozeňátek, za první svaté přijímání sloužilo uvazování pionýrských šátků. Biřmováním může být slavnostní předávání občanských průkazů, nevím, zda se ještě dnes koná, vždyť i to samotné biřmování pozvolna vymírá. Posvátný olej a symbolický políček od biskupa si musíte přimyslet. Dospívajících se dnes přece nikdo nesmí ani dotknout.
Na rozdíl od víry se ovšem komunismus legitimoval vědou. Ale ani s tou vědou to není tak jednoznačné. Marx přece nebyl žádný vědec. Nic neobjevil, nic nedokázal. Byl to badatel. Vždyť už samotný termín „vědecký komunismus“ je protimluv, oxymóron, nebo to, čemu jazykovědci říkají „contradictio in adjecto“. Tedy rozpor sám o sobě. Něco jako „hlasité ticho“, „kulatý čtverec“ nebo „suchá voda“.