Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Proměny naší svrchovanosti

21.1.2012

Svrchovanost (též suverenita) je právo vykonávat neomezeně moc na území státu, které náleží každému nezávislému státu. Svrchovanost znamená, že politický subjekt (například stát, kraj, obec, někdy občan) rozhoduje s konečnou platností a závazně o svých záležitostech.

V některých demokraciích svrchovanost vychází ze suverenity každého jednotlivého občana (princip subsidiarity), což je jedním ze základních politických práv, ve vyspělých demokraciích zaručených ústavou.

Svrchované státy mají rovná práva a povinnosti a jsou rovnými členy mezinárodního společenství bez ohledu na hospodářské, společenské, politické či jiné rozdíly.

Český stát se stal plně suverénním v důsledku revoluce z 28. října 1918 a novou ústavou přijal namísto dřívější monarchii jinou státní formu – republiku.

Český stát se obnovil jako plně suverénní Republika československá i rozšířením svého území o Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Pozbude-li stát své suverenity, stává se polosuverénním, závislým nebo přestává být státem vůbec. Takové útvary se nazývají kolonie, protektoráty apod.

Vznik Protektorátu Čechy a Morava jako nesuverénního útvaru se stal skutečností "Protokolem o jednání z 15. 3. 1939 mezi A. Hitlerem, J. v. Ribbentropem na straně jedné a E. Háchou a F. Chvalkovským na straně druhé, nestal se právním základem ke vzniku tohoto vztahu či tohoto útvaru ani z hlediska Německa, ani ostatních evropských mocností. Tento akt neuznaly USA, Sovětský svaz ani Velká Británie a Francie.

K provolání k Němcům z 15. 3. 1939 A. Hitler uvedl, že prostor Čech a Moravy vždy patřil k životnímu prostoru Němců, patřil Německé říši, a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky.

Hitler zřídil Protektorát svým výnosem z 16. 3. 1939 jako výraz státoprávní vůle Německé říše, tedy svrchovanosti Německé říše.

Tímto výnosem bylo území tzv. historických zemí Československa Německem anektováno, a to v duchu ideje Německé říše určené jen pro Němce, v jejímž prostoru ostatní národy a rasy "nemají již co pohledávat".

Porážka Německa, Japonska a jejich spojenců ve 2. sv. válce znamená i porážku koncepce uznání svrchovanosti jen některých národů a států předurčených údajně prozřetelností, rasou, vyšší kulturou či jiným důvodem vládnout světu, jiným národům a státům.

V Jaltě bylo vyjádřeno odhodlání, že musí být obnovena státní svrchovanost a samostatná vláda všech národů, jimž tato práva byla odňata.

Začínající studená válka výrazně ovlivnila obsah i zaměření integračního procesu. Původní představy o hospodářské obnově Evropy předpokládající využití OSN k tomuto cíli byly opuštěny.

Stalinovo vedení Sovětského svazu v rámci své globální strategie nepřipouštělo rovnoprávnou spolupráci s ostatními, podstatně slabšími a závislými státy tohoto bloku, ale jen jejich totální podřízenost. Stalin sám požadoval bezvýhradné podřízení státním zájmům Sovětského svazu již před 2. sv. válkou jako novou koncepci internacionalismu.

Organizační platformou hospodářské integrace byla RVHP, založená v roce 1949 a zahrnující zpočátku evropské státy tohoto bloku. Později se přidružily další státy. Koordinace národohospodářských plánů byla zpočátku podřízena vojenským cílům.

Vojenskou oblast integrace tohoto bloku zabezpečovala Varšavská smlouva z roku 1955. I v její struktuře dominoval SSSR – v žádné čelné velitelské funkci nepůsobil představitel jiného členského státu.

V Deklaraci Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky z července 1992 se stanoví, že touto deklarací Slovenská národní rada vyhlásila svrchovanost Slovenské republiky jako základ suverénního státu slovenského národa.

Podle Ústavy Slovenské republiky z 1. 9. 1992 se Slovenské republika prohlásila za svrchovaný, demokratický a právní stát.

V této době ještě bylo Slovensko součástí federativně uspořádaného Československa a deklarování svrchovanosti znamenala odmítnutí svrchovanosti a československé státnosti.

Tím byla deklarována plná svrchovanost Slovenské republiky, která nenarazila na odpor, a proto se zcela prosadila a dodatečně byla jen respektována československým ústavním zákonem o zániku ČSFR. Svrchovaná moc ČSFR nad oběma státy tím odpadla a oba státy v různé době vyjádřily svou plnou svrchovanost.

Podle platné současné naší ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Zajištění svrchovanosti – jeden z cílů ústavního zákona o bezpečnosti ČR.

Vymezení svrchovanosti státní moci předpokládá objasnit a odlišit co patří do kompetence státu a co nikoliv. Všechny sféry života člověka nepatří do kompetence státu. Novodobý stát například nemůže rozhodovat o svědomí, víře a náboženství člověka.

Funkce státu,v oblasti státní moci se v historii měnily a jen to, co patří státní moci, může být v dané době sférou, kde stát uplatňuje svou suverenitu.

Procesy integrace, a tedy přenášení určitých funkcí na nadstátní orgány zároveň znamenají shodu o tom, že jde o kompetence, které státu v dané době patří či patřily.

Proces od koordinace a spolupráce státu v určitých oblastech k integraci přináší z hlediska ústavního práva a státovědy otázky, zda takový vývoj spěje ke konfederaci států nebo k federaci – k spolku států nebo k spolkovému státu.

Ve vztahu k státní moci se zpravidla v teorii odlišuje svrchovanost ve vnějších vztazích a svrchovanost uvnitř státu.

Svrchovanosti ve vnějších vztazích se rozumí, že stát není omezen ničím jiným, než suverénními právy jiných států, jež mohou být obsaženy i v uzavřených mezinárodních závazcích.

Jen svrchované státy mohou být plnoprávnými subjekty mezinárodního práva, tedy mít plnou způsobilost k právům a k právním úkonům v mezinárodních vztazích, jen svrchované státy mohou na základě svého rozhodnutí uzavírat mezinárodní smlouvy, stávat se členy mezinárodních organizací atd.

EU byla založena pro spolupráci mezi suverénními státy, ale vyvinula se v unii, v které je moc (kompetence) členských států omezena. Dnes má EU závaznou legislativní moc, která ale nebyla zakotvena v žádných zákonech.

EU může uzavírat závazné mezinárodní smlouvy. Čímž, viděno zvenku, EU vystupuje jako stát, aniž by jím ale formálně byla (a tak také, odpovídajícně, nezastupuje své členské státy například v OSN). Evropský soud rozhoduje o tom, která část národní suverenity bude omezena. Takže členské státy již delší dobu nejsou plně suverénní.



zpět na článek