A tak jsme si, možná jen někteří, v neděli připomněli Mezinárodní den žen. Jako mnohé pozitivní, poznamenali ho komunisté zvláštním pojetím a zdeformovali tak vlastně odkaz, který jim zanechala mimo jiné i jejich fanatická stoupenkyně Klára Zetkinová. Proto je dnes okolo MDŽ tolik rozpaků – slavit či neslavit? Uznávat či neuznávat? Ctít či nectít?
Musíme si především říci to zásadní. Prapůvod návrhu Kláry Zetkinové, která chtěla tímto připomenout stávku newyorských švadlen v roce 1908, spočíval nikoli v oslavách, ale v požadavcích na uplatnění základních práv žen, tedy na rovnoprávnost. Den žen byl oficiálně poprvé připomenut 28. února 1909 ve Spojených státech, posléze jako mezinárodní den ho navrhla Klára Zetkinová na mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani v roce 1910. Následující rok se jako mezinárodní den připomínal nejen v USA, ale i v Německu, v Rakousku-Uhersku a v několika dalších evropských zemích. Datum 8. března bylo ustanoveno až po první válce.
Kvůli tomu, že se tohoto svátku zmocnili komunisté, nabyl jisté pitoresknosti. Umocněné také tím, že když Klára Zetkinová v roce 1933 prchla před Hitlerem do země svobody, nechal ji Stalin bez skrupulí zavraždit, neboť nesnesl jakoukoli kritiku, navíc takovou, s níž se Klára Zetkinová netajila.
Ať to bylo od roku 1910 až do dnešních dnů jakékoli, ona pitoresknost spočívá v tom, že jsme používali a snad i používáme termíny jako oslavy mezinárodního dne žen, slavení svátku žen a podobně. Proboha, bylo tu co kdy slavit? Je tu snad dnes co slavit?
Slaví se přece něco velice pozitivního. Dobře, ženám se dostalo volebního práva, ale k tomu by došlo i bez tohoto svátku; byl to logický vývoj, byť uznávám, že se mnohé rodilo těžce.
Abychom se nezabývali příliš minulostí, pojďme do současnosti. Je to tak lepší, i když těžší, protože minulost již byla a můžeme ji pěkně pomlouvat. Kdybychom si však v dnešní době položili otázku, zda slavit či neslavit Mezinárodní den žen a předem vyloučili odkaz na minulost, kdy tento svátek deformovali komunisté, jak byste odpověděli?
Pochopitelně otázkou, jakkoli se to nemá. Ta otázka by zněla, zda je co slavit. A v tom případě je třeba se vrátit k tomu roku 1908 nebo 1910. Jak je to s právy žen?
Ve skutečnosti jsou minimální, jakkoli to není na první pohled vidět. Například jejich platy jsou stále nižší než platy mužů, a to ve stejných postech. Stále platí to komunistické, vydělává chlap a ženský plat je doplňkem rodinného rozpočtu. To by nebylo tak nejhorší.
Máme málo žen v politice, v parlamentu, ve vedení stran, ve vedoucích místech na úřadech a různě jinde. Řešení ve formě zákona o povinném zastoupení žen v různých orgánech je v podstatě morálním políčkem všem ženám a důkazem naprosté mužské arogance a nevzdělanosti. „Musíme je tu strpět, když to nařizuje zákon.“ Tak nějak se bude vysvětlovat jejich přítomnost ve správních radách či v předsednictvech partají i jinde. Bohužel, takto se na věc dívají i v některých státech, které jsou na značně vyšším stupni demokracie než my, například v Německu.
Ano, stane se, že se i v politické straně prosadí žena. Svého času měli sociální demokraté za ministryni školství ženu, která zdaleka ani netušila, jak se jmenuje ministerstvo, které má řídit. Stejným způsobem se projevovala do nedávných dob jedna jejich představitelka ve vedení Senátu.
Dnešní vládu radši vynechávám.
Konec konců, v parlamentu máme pouhých necelých dvacet procent žen, čímž zaujímáme mezi ostatními demokratickými státy ošklivé místo na konci tabulky. A co to je za stranu, která si musí dát do stanov počet zastoupení žen na kandidátkách a jejíž předseda pronese neuvěřitelný blábol, že chce mít v předsednictvu „ alespoň dvě ženy“. Chápete tu ignoraci a diskriminaci?
Proč to je? Inu proto, že den žen jsme vždy slavili a nepřiznávali si, že není co slavit. Hodily se nám totiž pouze ty oslavy. Dnes ho moc neslavíme a díky tomu si tu otázku, zda je co slavit, nemusíme pokládat. Ale to jen malé děti, když zavřou oči, si myslí, že nejsou vidět.
My zavíráme oči již při rozdělování rolí v obcích, na krajích, v partajích i jinde. Máme-li někoho někam navrhnout, navrhujeme stále nějaké chlapy. Kdyby však šlo o skutečné chlapy, přiznali by si, že vedle nich je plno daleko schopnějších žen. Jenže ruku na srdce - který chlap si právě tohle přizná? Takže chápete, že není co slavit?