K diskusi Michala Klímy s děkanem Pullmannem a historičkou Blaive
Pullmannův vztah k pravdě je velmi volný, pro Muriel Blaive pravda neznamená vůbec nic
Hodnocení a výkladu přítomnosti i minulosti se věnují snad všichni lidé, někteří aktéři ale mají významně větší zodpovědnost a je správné klást na ně vysoké nároky. Jde zejména o bezpodmínečné vyhovění kritériu pravdivosti (nepopírat a nepřekrucovat fakta, nepracovat s nimi selektivně) a pak o metodologii, kde minimem požadavků je obyčejná logika. Vysoké nároky je třeba mít na všechny, kteří působí ve veřejném prostoru, nejvyšší pak na (vysokoškolské) pedagogy a historiky. V probíhající diskusi o charakteru komunistického režimu se jedná o děkana Pullmanna a historičku Blaive.
Michal Pullmann tvrdí, že v komunistickém režimu určité vrstvy neměly představu o tom, co jsou Alpy, a jejich představou dovolené byla Vranovská přehrada. To by mohla být banální pravda, protože i dnes mnoho lidí netouží po cestování, byť to většinově neznamená víc než pouhé uznání faktu, že na cestování nemají dostatek prostředků, nebo že by se v cizině nedomluvili. Pullmann se nám ale snaží říci, že některým vrstvám (zřejmě početným, snad i většinovým) poskytoval komunistický režim víceméně vše, co potřebovaly, a že tedy pro ně byl režim přijatelný. A že to režim přinejmenším částečně legitimuje.
Jako pamětník se přidávám k těm, co tvrdí, že lidé ze všech vrstev i tehdy toužili po tom, aby mohli cestovat a spatřit cizí kraje. Cestování a pobyty u moře totiž patří do stejné kategorie jako vlastnictví rodinného domu nebo krásného auta. Lidé touží mít se dobře - je to jejich přirozenost. S dovolenou na Vranovské přehradě jako maximem možného se lidé smířili, protože jim nic jiného nezbývalo. Lze předpokládat, že v Severní Koreji není většinovou „imaginací“ (jak formuluje Pullmann) hezkého víkendu vyjížďka autem, třeba BMW nebo mercedesem, ale miska plná rýže a kousek masa. Máme tak dospět k názoru, že tamější režim víceméně poskytuje obyvatelstvu vše potřebné (když jeho imaginace nemíří výše) a že ho to, byť částečně, legitimuje?
Pokud by měly mít Pullmannovy výroky nějakou váhu, musel by zkoumat, zda byly Alpy nebo Riviéra imaginací dovolené uklízeček v Holandsku. Tvrdím, že ano, protože je navštěvovaly již jako školačky na školním výletě. Nebránily jim v tom ostnaté dráty a samopaly na hranicích ani materiální ubohost jejich země. Byl to standard. Děkan Pullmann tedy předkládá neověřitelné tvrzení a při jeho výkladu zaměňuje příčinu a důsledek. To věru není vědecká metoda, a jejího nositele to diskredituje na úroveň propagandisty.
Pokud jde o historičku Blaive, je situace ještě horší. Blaive se hned v počátku svého angažmá v diskusi dopouští flagrantní a sprosté manipulace, když větu Michala Klímy o Pullmannovu otci „byl prominentem normalizačního komunistického režimu“ překládá na „byl prominentním normalizátorem“. Tady musí, bohužel, veškerá diskuse skončit dříve, než skutečně začala, protože takovéto „posouvání“ významu představuje absenci elementární slušnosti. Nebo se snad máme domnívat, že má paní Blaive problém s porozuměním textu? Propadla by v páté třídě obecné školy? Při čtení textu Blaive se mi vybavilo, jak dokázala „jemné“ významové posuny používat komunistická propaganda, když třeba nazývala sestřelení civilního letadla KAL 007 „zastavením letu“.
V nejnovější twitterové diskusi Blaive popírá, že byli účastníci procesu s Rudolfem Slánským označováni za Židy. Michal Klíma jí dokladuje opak ukázkou z dobového Rudého práva a citováním z povídky Oty Pavla. Nabízejí se další zdroje, třeba kniha Doznání od odsouzeného Artura Londona. Francouzskou historičku zabývající se československým komunismem by měla zajímat třeba i proto, že Londonova žena byla Francouzka a v knize je mimo jiné popisován její protinacistický odboj ve Francii. Že by tu knihu Blaive neznala?
Co si Blaive myslí o komunistickém režimu, je irelevantní, když popírá fakta a názorovému oponentovi podsouvá nepravdivé výroky. To, co předvádí, není historická věda. Je to na úrovni politického školení mužstva v Československé lidové armádě, tak jak si ji pamatuji.