Abychom vystihli atmosféru současnosti, stačí jenom trochu pozměnit Švejka. Ten by se dnes mohl ptát: Máš rád Rusy? Ty kluky pravoslavný? Viď, že nemáš?
Je to špatně položená otázka, milý Švejku. Copak je možné mít či nemít rád tak velký národ, když ani neznáme dostatečný počet jeho příslušníků? Když každý je/jsme trochu jiný? Vždyť třeba já sám bych byl jako Čech krajně nereprezentativní exemplář: nepiju pivo, nemám auto, nefandím fotbalu! Ano, každý známe nějaký ten vzorek (pokud jsme schopni rozlišit je od Ukrajinců) a popravdě, nebývají to vždy zamilováníhodní lidé. Vzpomínám, jak ve Varech v lázních na rozdíl od Čechů a Němců shromažďovali do kabelek notné zásoby ze snídaňových stolů a číšníci se raději koukali jinam. Jak tam po desítkách balení skupovali Wobenzym a lázeňské oplatky. Jak na Krétě i v parném létě prosperoval obchůdek s kožichy, kde měli vývěsní štít rovnou s řecko-ruským nápisem. Jak na písečném výběžku pláže, který si chtěli všichni turisté fotit jako neporušenou přírodní scenérii, kterási báryšňa napsala klacíkem „Kiril, ja těbja ljublju“. Když už to stejně bylo až do dalšího přílivu pokažené, alespoň jsem azbukou přidal podpis „Vasil“.
Když už jsem od třetí třídy až do prvního ročníku VŠ chtě-nechtě byl vzděláván v ruštině, byl bych idiot, kdybych se na ruštinu záměrně snažil zapomenout. Při diplomové práci (internet tehdy byl v nedohlednu) jsem vedle Current Contents (se svojí lámanou angličtinou pro začátečníky) rád vyhledal i Referativnyj žurnal - a popravdě, bylo tam toho víc. Později jsem hodně čerpal ze skvělé encyklopedie Žizň životnych a dodnes pro odborné podklady neváhám zabrousit i na ruskou verzi Wikipedie. Edice Lecture Facile vydávaná tehdy v SSSR mi svou dvojjazyčností pomáhala vylepšovat si francouzštinu četbou Rollanda či Exupéryho s ruskými gramatickými komentáři a vysvětlivkami. Tolstoj Lev Nikolajevič i Alexej, bratři Strugačtí, detektivky od B. Akunina, písně Vysockého, sovětští a ruští fotografové, některé filmy - mám to rád a nebojím se louskat význam slov i v ruštině.
Na druhou stranu, když mi v osmdesátém roce otec z Moskvy přivezl mezikroužky k fotoaparátu, byly vyrobené z jakéhosi měkkého kovu a nenatřené, bez přenosu clony. Když je člověk použil, zakously se závity tak, že nešly rozšroubovat. Tam, kde se uvnitř „dederonské“ Prakticy ukrývaly sice fórové, ale kovové součástky, použil ruský těchnik v zrcadlovce Kijev jakýsi plast. Kamarád, který byl při studiu na brigádě v zemi neomezených možností, se mistra ptal, jak široké otvory mají zdít pro okna, a dozvěděl se „Vot tak“, doprovozeno rozpažením. Dle vyprávění mého otce i mnoha jiných tehdy byla v Moskvě na veřejných záchodcích dvířka nízká a nezamykatelná jako do saloonu na divokém západě. Historka Miroslava Horníčka, jak si v SSSR kupoval magnetofon, také stojí za vyslechnutí (na webu je). Kolegyně udělala ještě celkem nedávno zkušenost, že služební záležitosti tam musí vyřídit hned po ránu, protože později už by nenašla dostatek střízlivých.
Připojím myšlenku jednoho svého bývalého kolegy: Rusové vždycky dovedli ukrást to nejlepší. Zásoby optického skla v Zeissových závodech. Vědce. Vynálezy. Odbornou literaturu (Mlekopitajuščije CCCP, to tehdy byl víceméně Walker´s Mammals of the World v azbuce, třebaže sověti měli vlastní dobré zoology).
Připadají mi podezřelí ti dva, co je jich teď plný internet. Chtěli zabít Skripala, nepovedlo se. Kutili cosi ve Vrběticích, bouchlo to jindy, než chtěli. Jeli pak zabít bulharského obchodníka - také přežil. Vot takoj narod! Tak si říkám, jestli tenhle Pat s Matem nejsou zástěrkou, odvedením pozornosti od „jinačího sekáče, který se nezakecá“, a bojím se, že ano.
Takže nevím. Oklikou to řeknu takhle: i když je to svrchovaně nepedagogické, do některých tříd chodím učit rád, zatímco v jiných cítím takovou nedobrou atmosféru. Jsou tam jedinci nespolupracující, táhnoucí třídu dolů a do opozice. Řeči o tom, že učitel si nemůže vybírat a má zvládnout všechno, si nechte od cesty. Já zvládám. Ale nejsem tam tak otevřený a vstřícný, nejsem tam rád. Dovedl bych tam vyjmenovat dobré, snaživé a přátelské žáky, ale ti netvoří ducha kolektivu. Konec okliky: nějak takhle pohlížím na velký ruský národ. S Rusy dovedu vyjít (jedna známá doslova roztála štěstím, když jsem poznal, že má na ruce vytetovanou Petropavlovskou pevnost) a když vidím, že je to nutné, snažím se alespoň trochu mluvit rusky. Při kontaktu volím osvědčenou strategii - můj první krok vstřícný a ty další přesně v tom duchu, jak je jednáno se mnou. Ale mé srdce pro tenhle národ neplane a spojence pro náš průmysl a naše očkování bych raději viděl v jiných končinách.
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin