Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Jsem zklamán

26.3.2020

Jsem nesmírně zklamán přístupem českých a moravských biskupů k věřícím a kněžím v jejich diecézích v současném nelehkém období. Jejich výzvy a prohlášení se dle mého názoru začínají nebezpečně podobat kapitulantství, tomu, co předváděli jejich předchůdci ve sdružení „Pacem in Teris“ v době komunismu.

Kostely se neodvážili zavřít ani nacisté či komunisté, až dnes současná vláda za souhlasného přikyvování většiny biskupů. Společná modlitba věřících se v minulosti vždy stala hrází proti mnohem větším problémům, než kterým čelíme dnes. Ani při moru či španělské chřipce, které zahubily desítky miliónů lidí, se kostely nezavíraly, naopak.

Mají snad věřící, kteří se dnes chtějí společně pomodlit, přejít do ilegality? A scházet se potají v katakombách jak za časů starého Říma? Mají kněží začít znovu sloužit tajné mše? Mají se snad věřící znovu bát represí, šikanovaní a trestů pro svou víru? Už nám nevyhrožují jen státní orgány, ale bohužel i představitelé některých diecézí.

Vypadá to, že ztratili víru v Boha a stali se pouhými úředníky, úředníky, kteří jen papouškují to, co říká vláda. Někteří z nich pro nás dokonce vytvářejí a navrhují modlitby, ve kterých jde spíše o znečištění planety plasty a údajné klimatické změny než o pokornou a vroucnou modlitbu k Pánu.

Kladné řešení pro společenství věřících nenabízejí žádné. Videomodlitby na internetu? Tomu říkají řešení? V době minulých pandémií stávali biskupové před oltáři v plných kostelích a spolu se svými „ovečkami“ se modlili za spásu. Proč kardinál Duka a biskupové nežádají po vládě například možnost sloužit opakovaně řádné mše pro dejme tomu 30 osob? Proč zrovna kostely a mše přestaly být symbolem naděje? Cožpak jsou kostely ohnisky nějaké nákazy? Proč více než 500 lidí v montážních halách mnoha podniků v celé republice nevadí, ale věřící v kostele ano?

S tímto názorem nejsem vůbec sám a domnívám se, že současný postoj biskupů nenávratně poškodí důvěru věřících a kněží, kterou k nim dosud měli.

Autor je důchodce

Antonín Minarský


zpět na článek