Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Jak by mohly vypadat zdravotní pojišťovny

13.8.2010

S nástupem nové vlády a nového ministra zdravotnictví do funkce se opět dostává do popředí pozornosti předpokládaná reforma zdravotnictví. Diskutuje se na téma poplatků u lékaře, za recept, za pobyt v nemocnici, o hrazení či nehrazení některých léků pojišťovnou, o standardech, čili o tom, na jaké úhrady pojišťovnou by měl mít každý pacient nárok a co by si měl zaplatit sám, o míře finanční spoluúčasti pacientů v hotovosti na léčení. Ozývají se připomínky, že ústava garantuje bezplatnou zdravotní péči, na druhé straně je však snad všem jasné, že zdravotní pojišťovny mohou vydat jen tolik peněz, kolik jich vyberou – na jedné straně musí zvažovat, kde ušetřit, na druhé straně, jak dosáhnout co nejvyšších příjmů.

Je zřejmě politicky neprůchodný jiný systém zdravotního pojištění než současný – tj. pojištění povinné spravované veřejnoprávními pojišťovnami, výše pojistného závisí na příjmu pojištěnce, za pojištěnce bez vlastních příjmů a některé další (matky na rodičovské dovolené, důchodce, nezaměstnané) platí pojištění stát, pojišťovny smí jen přesně definovanou část příjmů z pojistného použít na svůj provoz, pojistné plány zdravotních pojišťoven schvaluje parlament. O všech těchto vlastnostech systému by se dalo diskutovat a navrhovat jiná řešení, dovoluji si však předložit k diskusi další námět:

Občané tohoto státu se zřetelně dělí na dvě skupiny: jedna z nich trvá na tom, aby jim byla zdravotní péče poskytována bezplatně, druhá skupina je ochotna se podílet na zdravotní péči vlastní finanční spoluúčastí. Je přitom zřejmé, že ani v jednom případě nemůže být této péče nekonečně mnoho bez omezení, neboť žádná pojišťovna nemá neomezené zdroje financí.

Pro tyto dvě skupiny by mohly existovat v jednoduchém modelu dvě zdravotní pojišťovny: klienti první zdravotní pojišťovny by neplatili žádné poplatky v ordinacích, v nemocnicích ani v lékárnách – poplatky by za ně uhradila zdravotní pojišťovna (případně by si s lékaři a nemocnicemi dohodla jiné bodové ohodnocení výkonů než druhá pojišťovna, což je úplně totéž jako ne/placení poplatků), všechny léky by jim byly plně hrazeny, všechna vyšetření a lékařské výkony by jim byly plně hrazeny – dokud by pojišťovna nevyčerpala všechny své prostředky. Klienti druhé zdravotní pojišťovny by platili poplatky v ordinacích, v nemocnicích i v lékárnách, levné léky by jim pojišťovna nehradila vůbec, na všech vyšetřeních, lékařských výkonech a ceně dražších léků by se finančně podíleli částkou (dejme tomu) 50 % až do výše ročního limitu (dejme tomu) 10.000 Kč, pojišťovna by jim nehradila lázně, rehabilitace a podobnou podpůrnou léčbu, nehradila by jim stomatologické výkony a zákroky kosmetického charakteru, úrazy pod vlivem alkoholu, jinak by jim hradila vše – dokud by nevyčerpala všechny své prostředky.

Každý občan by si „na startu“ (třeba 1.1. 2011  ) mohl podle svého uvážení vybrat první (bez jakékoliv spoluúčasti) nebo druhý (se spoluúčastí) typ pojišťovny (nikdo by přitom nesměl zkoumat jeho momentální zdravotní stav), nastávající maminky by se i v budoucnu musely již v první polovině těhotenství rozhodnout, k jakému typu pojišťovny přihlásí své miminko. Všechna pravidla by jinak zůstala stejná (viz druhý odstavec článku) s jedinou výjimkou: klienti pojišťoven by nemohli pojišťovnu změnit stejně snadno jako nyní. Museli by o změnu pojišťovny požádat, souhlasit s nahlédnutím do své zdravotní dokumentace a podrobit se případným dalším procedurám, které by vyloučily možnost spekulativního přecházení mezi pojišťovnami za účelem získání krátkodobých výhod na úkor ostatních pojištěnců.

Na první pohled se zdá, že pojišťovna druhého typu by byla pro občany s nízkými příjmy příliš drahá a naopak by přitáhla všechny bohaté lidi, takže by získala i mnohem větší část příjmů ze zdravotního pojištění. Ve skutečnosti tomu tak být nemusí, protože lidem s vyššími příjmy je v zásadě jedno, jestli si drahou péči předplatí v pojištění, formou spoluúčasti na léčení anebo v hotovosti právě tehdy, až ji budou potřebovat. Na druhé straně člověk s nízkými příjmy by musel zvažovat velmi pečlivě, která varianta by pro něj byla vhodnější.

Protože život není černobílý a pojišťoven může existovat víc, mohla by se jich vytvořit celá škála nabízející spoluúčast ve výši v rozmezí od 0 % až někam k průměrné spoluúčasti kolem 35 – 40 %. Někde uprostřed by mohla být pojišťovna, jejíž klienti by měli povinnou spoluúčast na léčení 20 % při ročním limitu 5.000 Kč ročně bez nároku na paralen a silikonové implantáty (tato pojišťovna by byla podobná současným pojišťovnám, ke kterým však neexistuje další varianta).

Tento systém několik pojišťoven nabízejících různou míru spoluúčasti by představoval pro každého možnost výběru podle toho, zda chce bezplatnou zdravotní péči, anebo se chce, i když je pojištěn, do jisté míry podílet na léčení svých neduhů. Současné pojišťovny jsou jedna jako druhá, odlišnosti typu v pojišťovně A vitamíny zdarma nebo v pojišťovně B příspěvek na očkování nemají vůbec význam. Malé pojišťovny přitom často zcela bez skrupulí přepošlou své klienty, kteří vážně onemocněli nebo potřebují drahou operaci, k VZP, aby ušetřily svoje peníze na vitamíny a příspěvky na očkování. O nějaké konkurenci mezi pojišťovnami nemůže být z hlediska pojištěnců řeč – pro všechny pojišťovny platí vzhledem k pojištěncům úplně stejná pravidla.



zpět na článek