Pamatujete na dobu vlády komunistů? Čím se tehdejší časy a dnešek lišily?
Kromě nepřehlédnutelných rozdílů materiálních samozřejmě svobodou. Tehdy šlo jen stěží otevřeně přiznávat svoje názory. I neangažovaný člověk byl navíc často nucen, někdy i poměrně nevybíravě, připojovat se ke gestům, které buď neměly žádný obsah, nebo byly přímo v rozporu s jeho přesvědčením. Odmítnout podpis petice za mír, proti jaderným zbraním, proti útlaku dělníků v kapitalistickém světě mohlo dostat člověka do značných problémů. Nebo to přinejmenším znamenalo vystavit se nátlakům a citovému vydírání: "Vám je lhostejný osud nezaměstnaných?" "Vy souhlasíte s vykořisťováním dělníků?" "Nebudete mít na rohlíky, když nedáte desetikorunu na válkou vyhladovělé děti ve Vietnamu? Ony na ty rohlíky nemají." "Víte, já vám rozumím, ale když soudruhu řediteli nepřinesu podpisy všech zaměstnanců, tak budu mít velký problém. Přece byste mi to neudělal. Vždyť o nic nejde."
Cílem a výsledkem téhle manipulace bylo lidi otupit. Aby moc nepřemýšleli. Aby nevnímali skutečné problémy. Hlavně aby neměli energii stát si za svým, až opravdu o něco půjde.
Tolik minulost. Teď něco aktuálního.
Pracuji jako programátor v menší počítačové firmě. Léta spolupracujeme s českou pobočkou jedné zahraniční společností, pro kterou vytváříme ekonomický software. Zákazník platí dobře, včas a spolehlivě. Kvalita naší práce je snad taky dobrá, jinak by si jistě onen klient už dávno vybral programátorskou firmu jinou. Koncem minulého roku nám z jejich centrály přišla výzva, abychom se připojili k Chartě dodavatele. Výzva byla zaslaná automaticky generovaným mailem a obsahovala odkaz na webová formulář a přístupové údaje. V onom prohlášení jsme mohli stvrdit, že dodržujeme zákony, neničíme životní prostředí, nezaměstnáváme děti nebo že nediskriminujeme menšiny. Navíc jsme se měli zavázat, že budeme sledovat, zda totéž dodržují naši dodavatelé a zákazníci. Kromě těchto zcela bezobsažných, zbytečných a hloupých proklamací ale Charta "nenápadně" obsahuje i několik pasáží velmi problematických.
Například že dodavatelé, kteří se připojí, mají vůči oné společnosti informační povinnost v souvislosti se svými produkty a jejich dopady na životní prostředí. O formě této povinnosti, kdy a jak má být naplňovaná, není v textu ani slovo.
Nechápu, jak bychom já nebo můj zaměstnavatel mohli nahrazovat činnost policie a hlídat kriminální bezúhonnost svých obchodních partnerů. Nemohu a nechci jen tak bez dojednání ceny a podmínek zavazovat firmu k informačním povinnostem vůči dalším obchodním společnostem. Především ale to, že neporušuji zákony, nevypouštím do přírody jedy, neutlačuji handicapované a nejsem rasista, je věc mého slušného (přesněji normálního) vychování. Je drzé a urážlivé mě vyzývat, abych to potvrzoval ještě nějakým podpisem.
Po otevření a přihlášení se do formuláře jsem na stránce našel plný text Charty a... Dvě tlačítka: "Schválit" a "Zamítnout". Zvolil jsem tedy tlačítko "Zamítnout".
Druhý den mi volala paní z firmy: "Pane Novák, co jste to udělal? Já s tím budu mít problémy. Je to jen formalita. Nemohl byste to přeci jen přijmout? Nebo aspoň předat někomu jinému z vaší firmy?"
"Vy s námi jinak přestanete spolupracovat, když se nepřipojíme?" zeptal jsem se.
"Já nevím. To asi ne. Ale problém s novými smlouvami by být mohl."
Tolik můj osobní čerstvý zážitek. A teď zpátky k rozdílu mezi dneškem a dobou komunistickou.
Odlišnosti najdeme zásadní. Neprobíhají politické procesy. Odpůrci hlavních proudů nejsou vražděni ani vyvlastňování. Ale už se zase vrací, že si ve sféře práce a obchodu nemůžeme vždycky vybírat to nejvýhodnější kvalitou a cenou. Opět jsme manipulovaní připojovat se k akcím, o jejichž obsahu a důsledcích bychom radši neměli moc přemýšlet. Existuje řada otázek, u kterých nemáme možnosti odpovědět "Ano" nebo "Ne". Bez problémů je pouze říct Ano. V opačném případě nás čeká přemlouvání, bědování, ujišťování, že přece o nic nejde, nebo podezření, že nejsme tak úplně normální. Na rozdíl od minulosti nám tohle nediktuje vládnoucí moc. Ten zákazník je v soukromých rukou. Diktujeme si to sami. Ale je v tom až takový rozdíl? Nejde nám o život a holou existenci. Přestává to proto být nebezpečné?
Bylo násilí komunistických let příčinou, nebo důsledkem ztráty svobody???