Zdá se, že téma diskusí těchto dvou akcích bude v lecčems společné. Loňský sraz landmanšaftu měl motto „Vyhnání je genocida.“ Letošním mottem je „Vyhnání je vyvražděním národa, právo na vlast patří k budoucnosti.“ To, že ve svých heslech a požadavcích tito lidé z krajanského sdružení častou sklouzávají k extremismu, není samozřejmě nic nového.
Tvrzení, že „vyhnání je genocidium“ a totéž co „vymícení existence národa“ (tato jihlavská slova Bernda Posselta jsem si zapsal), je nejen pokus o změnu výsledků II. světové války, ale skutečným falšováním dějin a především takovým překrucováním základních jazykových pojmů, které má své analogie jen v totalitních režimech. Nesouhlasné reakce v jihlavském sále sice byly na tyto teze sice silné, ale už samotná skutečnost, že si někdo něco takového vůbec dovolí tvrdit nikoliv na různých uzavřených společnostech, ale na oficiálním mezinárodním setkání podporovaným mimo jiné i německým Spolkovým ministerstvem vnitra, je alarmující.
Takto skandální tvrzení totiž nepovažuji vůbec za potřebné (a vlastně ani možné) vyvracet v rámci běžné polemiky. Jestliže bychom totiž připustili, že se musíme v této věci svým vysvětlováním a obhajováním vlastního konceptu ucházet o porozumění těch, kteří ve věci nacistické válečné genocidy jasno nemají, patrně by již nebylo postačujícím psát tyto texty, a rovnou by bylo patrně účelnější chystat příslušná trestní oznámení. Každý, kdo se o otázky různých česko-německých dialogů zajímá, samozřejmě zná různé asymetrie, kterými je toto téma na obou stranách charakteristické. Lze je pozorovat jak v rovině naléhavosti a důrazu, jakým je na jedné či druhé straně věnována některým tématům pozornost, odlišným sklonem dívat se do minulosti nebo naopak do budoucnosti, či nemalým generačním rozdílem ve vnímání některých témat.
Prakticky všichni účastnící se shodovali v tom, že tato jihlavská setkání ani po 15 letech vůbec nevykročila z kruhu a sami přiznávali, že se tam opakují stále stejné věci a jezdí tam pořád stejní lidé. Počet účastníků pod 40 let jsem napočítal cca 20 z celkového počtu 180. V diskusích (celkem čtyři cca půlhodinové bloky) vystoupili jen dva mladší lidé.
Komunikačním „výdobytkem“ jihlavského česko-německého dialogu je tedy po cca 15 letech to, že kdysi nemyslitelné kladení rovnítka mezi tím, co se stalo vysidlovaným Němcům po roce 1945 a nacistickou genocidou je nyní běžnou součástí našeho diskusního mainstreamu. Hodně lidí s tím sice nesouhlasí, ale je to již běžné téma. Tato Jihlavská konference představuje pro určitou skupinu lidí pravděpodobně důležitý symbol a místo pro vyjádření svých názorů. Je to i jistě nezbytný ventil obyčejné lidské potřeby vyříkat si některé věci, sdělit i sdílet prožité.
Jde tedy v naprosté většině o lidi spjaté s vysídlením českých Němců, kteří se nazývají „sudetští.“ Myslím si, že by se tato jihlavská akce neměla sama o sobě vydávat za česko-německý dialog. Toto téma je pak okupováno stále stejnou skupinou lidí, v naprosté většině se ohlížejícími jen do minulosti. Okruh účastníků je prakticky uzavřený.
Myslím si tedy, že z pohledu české strany by bylo asi nejvhodnější, aby si tuto akci postupně přestávala všímat, aby ji postupně ignorovala, a vytvořila jiné, konkurenční (nebo alespoň komplementární) fórum, jehož záběr by byl na německé straně jednoznačně celospolkový, (čili 90% německých účastníků by nebylo z jediné spolkové země,) bylo by zaměřené do budoucnosti a do budoucí spolupráce, nikoliv na minulost jako fórum jihlavské, a mezi účastníky by neměla převládat jediná generace.
Právo, 17. 5. 2006