ŠKOLY: Posílit psychickou odolnost – oxymoron?
Jak nerada se opět vyjadřuji k novodobým změnám ve školství. Moje generace kolegyň – učitelek – tyto jevy odmítají komentovat. Jen mávnou rukou se slovy: Je to hrozný, bylo to vždycky a nic na tom nezměníš.
Školy posílí psychickou odolnost žáků - Novinky
Nyní tedy budou ze škol vycházet děti odolné vůči stresu. Pominu, že stres je přirozenou součástí života. A mírný diskomfort je nedílnou podmínkou učení. Nicméně je nutno uznat jistou dávku snahy o pokus řešit jev. Jev, který sledujeme již pár let. Že totiž mladým se jaksi nechce v této době moc žít. Neprospívají a poměrně hojněji, než kdy jindy, se poškozují a dokonce svůj život ukončují. Kdo o tom něco ví, ví taky, že stres nevznikne jen velkým tlakem okolí, ale též křehkostí a nepřipraveností člověka. Takže naše děti jsou spíše příliš křehké. Že to je i tím, že mají nonstop všechny materiální statky k dispozici? Tím, že nemusejí překonávat téměř žádné těžkosti, protože prostě wellbeing a „škola hrou“ ne na druhou, ale na čtvrtou?
Ale popořádku. Wellbeing. Nový povinný směr ve snažení učitelek ve školách. Pominu skutečnost, že značné množství učitelek (pánové věnující se vzdělávání mi jistě prominou, když již už napořád budu používat v oblasti školství ženský rod. Převaha žen je tu tak masivní, že mi snad bude odpuštěno.) je vyhořelých. Že jsem za své celoživotní plutí ve vodách vzdělávání nepotkala jedinou snahu o vzdělávání, či péči v oboru duševního zdraví samotných pedagožek? Je a bylo to vždy na bázi „urob si sám“. Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo záhodno jíti cestou typu naučte napřed žít šťastně samotné učitelky, a teprve potom od nich očekávejte, že ten wellbeing budou vyučovat efektivně.
Jiná otázka. Dá se spokojený život naučit? Ano, termíny jako práce s emocemi, otevřená komunikace, respektující přístup k dítěti....to všechno již učitelky znají. Aspoň teoreticky, tedy. Dovolím si ale zmínit, že rozvoj robátka má jisté zákonitosti. Popisuje je vývojová psychologie. Ta nám dokládá, že čím je robě menší, tím více se váže na toho člověka, který jej formuje. Proto vidíte hejno prvňáčků kolem paní učitelky jako kuřátka kolem kvočny. A je tomu tak dobře. Pubescenti se naopak vždy zdržují v pečlivě udržované a co největší možné vzdálenosti od pedagožky. A rozhodně s touto statečnou bytostí nenakládají v rukavičkách.
Vazba na člověka, který dítě formuje je tedy podstatnou součástí jeho vývoje. Tento úkol nyní dostává instituce – škola. Instituce nám má zařídit, že již napořád budeme šťastným národem. Instituce takto vstupuje do oblasti, kde prozatím vládla hlavně a nezastupitelně rodina. Je to tím, že se i rodina proměňuje? Je to popření zákonitostí lidského zrání? Pravdou je, že doba je třeskutě tekutá a zrychlující se. Nicméně mám za to, že formativní stránka rozvoje robátka je stále výsadou rodičů. Jen ti mohou být kvalitou své osobnosti a atmosféry domova zdrojem psychické stability človíčka, kterého zplodili. Škola pak má nezastupitelnou roli v informativní stránce vzdělání. Je jasné, že je toto rozdělení – formativní a informativní působení - hodně teoretické. Nicméně zakládá strukturu, kterou je dobré aspoň trochu dodržovat.
Máme však dobu, kdy lidé nectí odbornost ale googlovskost. Takže rodiče vzdělávají – dokonce encyklopedicky. Encyklopedie jsou stále oblíbenější položkou dětských pokojíčků. Rodiče samotní velmi rádi používají ve volných chvílích s dětmi různé kartičky s otázkami a odpověďmi. Mají pocit, že dítko toho musí hodně znát již od nejútlejšího věku. A škola? Vychovává (formuje).
Také slyšíme kritiky, že se ve škole memoruje a učí encyklopedicky. Věřte, že toto není již dávno pravda! Rodiče mohou vzdělávat encyklopedicky a škola ne? Kdo tu rozdmýchává takový chaos?
Teď tedy psychické nehroucení se děti zajišťuje škola. Nic na tom, že samotní rodiče o tomto působení školy též moc nevědí. Nic na tom, že na Floridě se již děti mohou kdykoliv rozhodnout, že nejsou chlapeček ale třeba „něco“. Aby asi neměly nějaké pochybnosti o svém pohlaví a s tím spojené negativní pocity. Nic na tom, že tedy potom ty děti mohou jít kdykoliv na WC toho druhého pohlaví. Nic na tom, že zde na WC v této škole znásilnili dívku. Nic na tom, že posléze zavřeli otce znásilněné dívky, který se naštval a šel tento zločin řešit do školy zcela přirozeně - osobně. Ne, toto nejsou tlachy. Tyto skutečnosti jsem slyšela z úst paní Olgy Matuškové – tedy osobní report ze země dokonalé svobody, která je naším vzorem.
Nebylo by lepší, když se už „moderně a nově“ proměňuje naše společnost, věnovat lepší podporu rodině samotné? Podpořit tvorbu vlastností jako je pokora, svědomitost, slušnost a skromnost? Tyto vzdělávací systémy též existují!