Ve školách se bude zase známkovat od jedničky do pětky. Pětku raději nebudeme dávat. Ztratili bychom žáky, peníze i místo. A mohl by nás napadnout rozzuřený majetný fotr nebo fotr ze smečky multi. Z obdélníčků vysvědčení budou zase koukat slovně psané číslice. Bude se o nich doma diskutovat, nebo také ne. Zdá se, že číslice jedna až pět jsou ve škole dlouhodobá jistota. Odolaly mnoha reformám. A i když čas od času jsou zpochybňovány, zdá se, že ještě nějakou dobu vydrží. Pokusy nahradit číslice souvětími se stále nedaří. Když s návrhem slovního hodnocení někdy někdo vystoupil, představil jsem si vždy maturitní vysvědčení:
Jazyk český a literatura: Chvalitebný. Píše po tvrdých souhláskách měkké samohlásky. Přečetl celou Jiráskovu trilogii. Nezná žádnou básničku.
Matematika: Chvalitebný. Dělení n-tou mocninou deseti pro n menší jak 2 zvládnul dobře. Nezvládnul úlohy na procenta a na nepřímou úměru.
Celkové hodnocení: Prospěl
Pro ilustraci, jak se také může známkovat, uvedu dva, možná zajímavé a jistě avantgardní případy.
První. Přišel za mnou přítel, otec gymnaziálního studenta: „Ta češtinářka jim tam dává každý týden nějakou slohovou práci.“ „Buď rád, alespoň kluk naučí vyjádřit své myšlenky, místo toho, aby vyjmenovával, co který spisovatel napsal.“ „Ale můj kluk nosí z těchto prací samé čtverky. Jsem už z toho nešťastný.“
Seděli jsme u piva. Příteli jsem nadiktoval slohový domácí úkol pro syna. „Nic na tom není,“ stačil jsem ještě poznamenat. Po týdnu se přítel s hodnocením slohovky za mnou zastavil. Byl smutný. Oznámkovanou domácí práci mi ukázal. Stálo tam červeně, až skoro zlostně, napsáno: „5! Slohově slabé!!“ Jeden a dva vykřičníky se mi vybavují dodnes. Omlouval jsem se: „Moje specializace je spíše na matematiku a češtinářské představy si už dost dobře vybavit nedovedu. … Ale pomohu ti. Příští slohovou práci napíše můj kolega. Jako češtinář je výborný.“ A v duchu jsem se ujišťoval, že už nikdy nebudu vrtat do práce v jiném oboru: „Víš, oni ti češtináři mají své slohové styly a než něco sdělí, musí u toho poskakovat srnečci, bzučet včeličky, s větvemi si musí pohrávat vánek či sluníčko olizovat poslední zbytky sněhu. Musejí vyplýtvat napřed spousty slov, než přijde nějaká myšlenka.“
Na slohové práci pro studenta pracovali všichni tři. Dva kolegové a jedna kolegyně. Všichni výborní češtináři. Vždy jsem na nich obdivoval jejich nádherný slovní projev. Oficiální i soukromý. Nikdy se nesnížili k hantýrce. Chvilku jsem je při práci na slohové úloze pozoroval. Každou větu, každé slovo vybírali s co největší pečlivostí. Jak jim to odbornost přikazovala. A protože kolegyni a zadavatelku slohu z oné školy znali, snažili se předpokládat i její reakci na jednotlivé věty i slova úkolu.
Zde vždy pokládám otázku: „Jakou známku obdrželi dva středoškolští profesoři a jedna profesorka od své kolegyně ze sousední školy?“ Odpověď je: Kolektivní práce naší předmětové komise z jazyka českého, simulující domácí úlohu studenta prvního ročníku gymnázia, byla ohodnocena trojkou. Trojka znamená, že tam, podle platného klasifikačního řádu, byly i hrubé chyby. Ale asi jich tam, podle tohoto předpisu, nebylo tak mnoho, aby dostali čtverku. Nebo. Že by si hodnotitelka posunula škálu klasifikace?
Druhý. Týká se matematiky. K řediteli přiběhla zděšená třídní profesorka, držíc v jedné ruce klasifikační arch své třídy a v ruce druhé diplom. Diplom byl vydán za umístění na třetím místě matematické soutěže Klokan studentovi Mrázkovi a v klasifikačním archu stálo, podržme se, že matematička naší školy alias Haca studenta Mrázka zhodnotila z matematiky známkou nedostatečnou. Třetí nejlepší student v republice z matematiky je ze školní matematiky naší školy hodnocen pětkou. Na vysvětlení.
Naše zlá učitelka se prokazovala pedagogickou zvrhlostí už déle. Bylo pro ni charakteristické, že měla radost z toho, když po nedbale procvičeném učivu viděla neúspěšné, zejména slečny, plakat. Její neschopnost se projevovala také v chybách ve výkladu učiva. Třeba: „Když připojíme + pól akumulátoru na vodovodní potrubí, vybije se.“ Když ji student opravil, dostal pětku. A tak škola byla zavalena stížnostmi i inspektory, kteří stížnosti řešili. Studenti už také sbírali popis událostí, aby je předali novému spisovateli Mannovi, aby bylo navázáno na proslulé dílo Professor Unrat ženského provedení. Dosud největší pedagogický čin naší profesorky matematiky však byl, že odmítla inteligentní poloslepé studentce vyjít naproti tím, že na tabuli bude psát matematické zápisy větším písmem a připraví jí i tímto způsobem zadání domácích úloh. „Není to moje povinnost,“ trumfovala.
U nařízené komisionální zkoušky jsem byl. Po perfektním výkonu studenta u zkoušky jsem navrhoval známku výbornou. Byl jsem přehlasován. Student Mrázek dostal na vysvědčení dvojku. Prý proto, že měl v nepořádku sešit. Na otázku, položenou u zkoušky, proč byl tak původně zle klasifikován, odpověděl: „Já jsem většinu úloh řešil podle sebe. Nepodtrhoval jsem výsledky. Často jsem v sešitě škrtal.“ Škoda. Kdyby se mi podařilo prosadit jedničku, mohla by se událost zaznamenat jako rekord. A škola by se mohla zviditelnit.
Pohár trpělivosti přetekl. Ředitel konsultoval na úřadě výpověď z práce, kterou se rozhodl dát neschopné kantorce po tomto incidentu. Ale právnička úřadu mu poradila: „Nedělejte to. Ona na školu podá žalobu. A jak máme zkušenosti, ona ji vyhraje. Škola jí pak zaplatí odškodné čtvrt milionu. A my budeme na vás požadovat za špatné rozhodnutí tři vaše platy.“ Konec.
A tak máme ve školách pedagogy skvělé i horší. Dostali přidáno. Všichni stejně.
Stejně přihodili k výplatě češtinářce, která známkuje podivným způsobem, která nutí vyjmenovávat spisovatele a jejich díla, aniž by kdy co sama napsala. Když však musí něco napsat či opravuje maturitní písemky, zanechává po sobě pravopisné chyby. Výplatu má stejnou, jako češtinářka, která dovede představit české spisy kouzelně tak, že studenti z toho mají zážitek. A navíc s nimi vede třeba literární kroužek.
Stejně přihodili dějepisci, který po tréninku ke lhaní při přípravě na pedagogickou dráhu dovede lhát za každého režimu, i nyní. Tak, jak to po něm požadují mocní, kteří si styl dějepravectví přivlastnili. A kolegovi, který se od maskování skutečnosti odchýlí, budou místo platu vyhrožovat výpovědí. Jak se stalo nedávno v severních Čechách.
Fyzikářka má také nárok na zvýšení. I když školní experimenty nekoná. A to je dobře, že je nekoná, protože když je nějakým způsobem přece jen k experimentování přinucena, zanechá po sobě v kabinetě fyziky spoušť. Však kolega to opraví. A ten za stejný plat, kromě toho, stačí ještě vést olympiádu.
A co tělocvikář? Jeho práce je kontrolovatelná nejméně. Může hodit na začátku hodiny v tělocvičně dětem balón a uložit se na žíněnku a vyspávat včerejší opici. Však na soutěže připraví děti kolega.
Stejně dostane angličtinářka, která před návštěvou z Ameriky, která dorazí do školy, se raději skryje, aby ji, proboha, někdo nevyzval, aby tlumočila. A když je za to kritizována, jde, protože jí byla způsobena újma, žalovat až poslanci. Stejně dostane přidáno angličtinářka, která vezme vždy o prázdninách skupinu dětí a vyjede s nimi do USA nebo Anglie. Za svoje peníze se o dovolené věnuje dětem, a tak se také sama v jazyce zdokonaluje.
Při rozdávání maturitních vysvědčení jsem si vždy vzpomenul na kolegyni češtinářku. Po ukončení maturit, když už komise seděla, uvolňovala se a občerstvovala, pronesla: „Teď bychom je (studenty) měli sem pozvat a požádat je, aby ohodnotili nás.“
A tak přemítám, zda by ke každému vysvědčení neměl být dodán návod, jak vysvědčení číst. Protože kdo se nad ním chce trochu více zamyslet, musí si nutně položit otázku: Co ta která známka znamená? Může přemítat, zda jsou zhodnoceny znalosti, tedy množství nasátých informací, nebo schopnost myšlení na vyšší úrovni či schopnost v daném oboru samostatně rozhodovat. Známky obsahují i jisté procento sympatie mezi učitelem a žákem. Jednička někdy i servilitu. Čtverka také obavu učitele dát pětku. A kolik je ve známce obsaženo trémy žáka? Ale návod formou posudku vyplývajícího z třídní příslušnosti či nenávisti už jsme tady jednou měli. Takový posudek dovedl vysvědčení hezky okořenit. Pro celý život.
A kdo má tedy hodnotit kantory, jak hodnotí? Schopnost inspekce i konkurzy prokádrované některé ředitele jmenované za poklonkování politikům, jsem už na zdejších stránkách popsal. Ty by také měl někdo zevrubně ohodnotit dříve, než jsou instalováni. Tak ať hodnocení zajistí úředníci školské správy. Nejdříve však ať zveřejní, kolik dnů stáli před dětmi a kolik toho ve škole odučili, aby vůbec poznali, co řídí. Jejich menší schopnost řídit nezamaskuje ani to, že si vedle svého jména připnou ve slevě zakoupený MBA. Na trhu jej lze získat už za sedmdesát tisíc.
Nakonec mi zbývá konstatovat: Přizvěme k hodnocení učitelů studenty. Tak, jak to navrhovala naše češtinářka. Nejdříve ale tak po pěti létech od jejich maturity.
Pro cyklus Nejsme jako oni