PROHIBICE: Bibamus, moriendum est!

Malá poznámka k současné částečné prohibici a hysterii kolem ní

Metanolovou aféru vnímám, coby sváteční konzument dobrého vína, víceméně stoicky, zato s velkým zájmem pozoruji pozdvižení a hněv, jímž přímo vibrují dotčení pijani.

Především je nutno říct, že okolnosti, za kterých k prohibici došlo, byly a jsou vážné a v těžkopádnosti státní mašinerie její vyhlášení očekávatelné. Nehodlám se pouštět do její obhajoby a nehodlám polemizovat nad tím, proč byla stanovena hranice právě dvaceti procent, proč byli postiženi zrovna ti či oni, proč tohle a proč tamto. Stanovit linii a kličkovat přitom mezi luxusními hotely, obskurními večerkami, drahými speciálkami a nádražními pajzly čtvrté cenové, říci, jaký alkohol ano, jaký a kde ne, dost dobře nešlo a chápu, že v daném časovém presu by si na sebe rigidní stát leda ušil bič a hromadu žalob. Že si ve své ignoranci, indolenci a impotenci nechal utíkat miliardy dlouholetým tolerováním nelegálního alkoholu, je smutné, stejně jako očividná souvislost mezi zvýšením DPH a rozbujením černého trhu s touto komoditou. Že stát důsledně odstíhá jako pěstitele marihuany i kdejakého chromého důchodce, zatímco benevolentně nechá kvanta lidí upíjet se levným pančovaným alkoholem, je taky ostuda. Za toto vše je třeba jej kritizovat a bedlivě sledovat, jak si celní správa a další státní úřady nyní s problémem poradí. V kontextu rychle se zvyšujícího počtu obětí bylo ovšem vyhlášení prohibice vcelku pochopitelným krokem a ministru Hegerovi bych jej nevyčítala.

zdroj: www.roadtickle.com

Je potřeba si uvědomit, že současný zákaz není nijak drastický a oproti tomu americkému z dvacátých let vlastně velmi mírný. Na trhu je spousta alkoholu, který se dá pít a kterým se dá vcelku pohodlně i opít. Ovšem televizní zpravodajství v minulých dnech ovládla panika "Není co pít!" Už dlouho si všímám, že i veřejnoprávní ČT se veze na bulvární vlně mikropříběhů z našich vesnic a městeček, rezignovala na solidní žurnalistiku a informování o dění ve světě a naprosto s přehledem dokáže dvacet minut banálně pindat o tom, jak je prohibice skorem národní tragédií a ilustruje to dementními rozhovory se všelijakými pijany. Reportéři vyrážejí do ulic a pořizují rozhovory s bezradnými mladými lidmi, postávajícími v nočních ulicích, nevědouce, kam se vrtnout a co si nalít do zobáku. Pivo? Víno? OMG, to snad ne! Televize s gustem servírují záběry prázdných barů a záchytek a pochmurně věští bídný konec tisíců putyk.

Tak.

Let's face it. Češi jsou ožralci a protialkoholní poradny jsou náhle v obležení. To je jediný informačně hodnotný přínos mediálního zpracování celé aféry. Prohibice je mi osobně buřt, ale děsí mě síla emocí, které se zdvihly. Netuším, jak moc bych musela být zoufalá, aby mi pár dní bez tvrdého chlastu přineslo na jazyk tolik hrubých urážek, jakými byl zasypán ministr Heger na sociálních sítích a v desítkách, stovkách článků.

Ať už bylo vyhlášení prohibice dobrým či špatným krokem, stane se pro mnohé tvrdou zkouškou a probuzením do reality. V zemi, kde to abstinenti vůbec nemají jednoduché, už bylo na čase.

Převzato z blogu Evropanka.blogspot.com s laskavým svolením autorky