O nálezu Ústavního soudu, kterým byla zrušena část zákona o pomoci v hmotné nouzi, umožňující obcím vyhlásit část obce, ve které se nebude vyplácet doplatek na bydlení, jsem řekl, že to je opožděná spravedlnost. Je-li spravedlnost opožděná, je také ovšem poloviční.
Sotva pochopitelnou dobu čtyř let, která uplynula od podání návrhu do rozhodnutí, odůvodnil soud tvrzením, že chtěl „vyčkat, jak budou obce novou zákonnou úpravu využívat“. Odhlédněme však od skutečnosti, že souladnost s Ústavou by asi nebyla vyšší, pokud by novou zákonnou úpravu obce využívaly méně, než jak činily.
Je přece zřejmé, že pokud obce po několik let v souladu s veřejným míněním využívaly možnosti řádně přijatého zákona, který je po letech prohlášen za protiústavní, nepřispívá to k autoritě nejen samotných obcí. Ale otřásá to i důvěrou občanů v to, že demokratické instituce jsou schopné řešit problémy občanů pomocí práva.
Rozhodnutí ÚS je ovšem správné a vysoká důvěra, které se u občanů tento soud těší, jistě tímto nálezem nebude otřesena. I když jím ÚS nikterak nepřispěl k vyřešení problému sociálního vyloučení u nás, tak nás nepochybně jen znovu utvrdil v přesvědčení, že si s vyloučenými lokalitami, s jejich nárůstem a s lidmi, kteří nerespektují žádné zákony a jiná pravidla, prostě nevíme rady.
Ústavní soud správně rozpoznal, že nešlo ani tak o samotné doplatky na bydlení, ale že „mimoběžným cílem“ bylo „udržení veřejného pořádku v dané lokalitě“, k čemuž, podle názoru soudu, tento zákon přispět nemohl. Soud má pravdu. Ale kolik takových „mimoběžných opatření“ bylo již zrušeno?
Zákon o přestupcích, který umožňoval zakázat pobyt rušitelům pořádku, nařízení o zákazu posedávat na lavičkách, zákon o bezdoplatkových zónách, dnes zrušený soudem, a nedávno prezidentem podepsaný nový zákon, kterým se umožňuje strhávat pokuty za přestupky ze sociálních dávek. A který bude bezpochyby soudem zrušen.
Není zde patrna zjevná a bezúspěšná snaha občanů a jejich obcí pomocí nejrůznějších legislativních nápadů řešit problém vyloučených lokalit, snaha, které se ovšem nedostává podpory, ale spíše okřiknutí? Represe prý nepomáhá. Co tedy?
A nejen u nás. Stačí se podívat na Slovensko, kde před návštěvou papeže horečně uklízejí hromady odpadků, které za mnoho let z oken svých bytů vyházeli „sociálně vyloučení“ obyvatelé sídliště Luník. Aby Svatému otci byla předvedena „Potěmkinova vesnice“ sice chudých, ale jinak spořádaných občanů? To umíme i u nás. Přitom naše vyloučené lokality jsou jen stínem, ne-li předzvěstí, no-go zón zvyšujících sociální napětí v mnoha západoevropských velkoměstech.
Má samozřejmě pravdu ÚS v tom, že zrušená část zákona „vybočovala z ústavních limitů uplatňování základního sociálního práva“. Ale není tomu nakonec tak, že si ze zmatených představ o lidské svobodě a lidských právech, rasismu, xenofobii a jiných kdejakých děsů kolem sebe omotáváme pavučinu, která nám brání nejen jednat, ale dokonce snad i pochopit, jak vlastně nejen u nás, ale v celé Evropě žijeme?
Na straně jedné se mnozí oprávněně ptají, zda je třeba zákony vykládat tak, že se jiní musí přičinit, aby vše bylo zajištěno i těm, kteří se nejen nikterak nepřičiňují, ale navíc nechtějí mít nic společného se zákony a pravidly života těch, kteří se přičiňují. A na straně druhé musí prezident v první den školního roku připomenout, že by školáci ve škole neměli hladovět… Co nám to brání spravovat dobrý stát podle skutečné vůle jeho občanů?
Právo, 6.9.2021
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je ombudsman