Je všeobecně známo, že ke zplození dítěte je zapotřebí vajíčko a spermie. V normálním chodu věcí je vajíčko od budoucí matky a spermie od budoucího otce, jejího manžela nebo partnera.
Při léčbě neplodnosti metodami umělého oplodnění může výjimečně dojít k tomu, že žena vajíčka nemá a neplodný pár (muž a žena, budoucí rodiče) je přijme v rámci léčby od jiné ženy, dárkyně. Nebo muž nemá spermie a neplodný pár (muž a žena, budoucí rodiče) je přijme v rámci léčby od jiného muže, dárce. Dárci jsou vždy anonymní, a tedy příjemcům neznámí. Matkou dítěte je následně žena, která dítě porodila, a otcem muž, který o umělé oplodnění se ženou požádal. Je to vyzkoušené a osvědčené.
Zákon zatím sleduje především zájem dítěte – mít oba rodiče. V nezanedbatelné míře zákon dbá na určení otcovství také proto, že dítě vyžaduje materiální zabezpečení po dlouhá léta – až do dospělosti. Neplatí-li výživné otec, musí je často platit stát jako sociální dávky osamělé ženě s dítětem.
Návrh nového Zákona o specielních zdravotnických službách přináší novinku: pokud bude přijata, i osamocená žena bude mít právo na spermie ze spermabanky anonymních dárců. Výsledkem bude, že dítě programově nebude mít otce. Zákon zde bude mířit především k uspokojení přání ženy.
Umělé oplodnění samotné ženy se tak může posunout z léčby neplodnosti do oblasti kosmetických zákroků na žádost. Bude to mít závažné dopady na institut rodiny (žena vdaná bude v tomto rozhodnutí omezena souhlasem manžela, žena svobodná-nevdaná bude paradoxně zvýhodněna, protože jí nikdo nic povolovat nemusí). Dopady na děti takto narozené nikdo nezkoumá, přitom adopce dítěte není pro osamělou ženu možná, a zřejmě to má své dobré důvody. Pravděpodobně se to promítne i do zvýšených požadavků na sociální dávky osamělých žen s dětmi. Problematický může být nárůst počtu dětí, které budou osamocené poté, co jediný jejich rodič – matka - zemře.
Jistě, i manželé se rozvádějí - ale i pak dítě oba rodiče někde má. Jistě, i manželé se mohou oba zabít při autonehodě a dítě zůstane samo – ale je menší riziko, že se zabíjí oba dva naráz, než že jediný rodič – matka – zahyne nebo zemře na těžkou nemoc.
Je to závažné politické, etické a psychologické rozhodnutí, kterému by měla předcházet širší společenská diskuse. Třeba nové děti jako vymírající společnost tak moc potřebujeme, že musíme ustoupit o další krok z vyzkoušených ověřených hodnot. Možná je to ale jen zájem některých minoritních skupin v populaci, aby žena bez muže mohla zplodit dítě.
Nyní se ve vládě jedná o přijetí celého balíku zdravotnických zákonů. Bude se vyvažovat třebas privatizace zdravotních pojišťoven tím, že se budou rodit děti bez otců? Nebo se změna prostě přijme bez uvažování?
(autor je lékař)