Případ zákazu nošení muslimského šátku ve škole se dostal před Nejvyšší soud České republiky. Ten na rozdíl od městského pražského soudu označil zákaz šátku za „nepřímou“ diskriminaci. Odmítl tak tvrzení, že opatření zákazu nošení pokrývek hlavy se týkalo všech žáků a nemohlo tak být z podstaty věci diskriminační.
Podle názoru Nejvyššího soudu je ústavou zaručena svoboda projevovat své náboženské vyznání. Toto právo může být omezeno zákonem, jde-li o opatření nutná v zájmu ochrany bezpečnosti, pořádku, zdraví, mravnosti, práv a svobod druhých. Podobný důvod v tomto případě podle Nejvyššího soudu neexistoval.
Tento bod je v celé argumentaci bezpochyby nejpodstatnější. Lze z něj však logicky odvodit i potenciální důsledky, které jsou poněkud znepokojivé.
Zopakujme si nejprve, jak vypadá skutečná (nikoliv nepřímá) diskriminace. Našli bychom v historii mnoho zákonných i podzákonných opatření, která její podstatu naplňují. Jsou to např. povinnost pro židy nosit žlutou hvězdu, povinnost černochů uvolnit místo bělochům v dopravních prostředcích, zákaz lidem černé pleti studovat na vysoké škole, zákaz vstupu Romů do restauračních zařízení apod.
V případě zákazu nošení pokrývek hlavy paradoxně nerozhoduje o diskriminčním charakteru daného opatření text uvedené normy (v tomto případě školního řádu), ale norma náboženská. Diskriminuje se zde bez úmyslu diskriminovat a přes snahu přistupovat ke všem stejně. Potenciálně jsou tedy diskriminační všechny zákony a normy vyjma těch, které jsou nutné v zájmu ochrany bezpečnosti, pořádku, zdraví, mravnosti, práv a svobod druhých. Ačkoliv se uvedený výčet zdá poměrně široký, přece jen jich ještě dost zbývá. Stačí tedy, aby se proti nim postavila některá náboženská norma, která požaduje, aby se náboženské přesvědčení projevovalo v rozporu s jejich zněním. To mj. znamená, že za diskriminační lze ode dneška označit třeba také podávání vepřového ve školní jídelně, povinnost dětí chodit na hodiny výtvarné či tělesné výchovy atd.
(Mimochodem podle právního názoru Nejvyššího soudu nestačí, aby právní norma sledovala učitý účel, např. ochranu morálky, ale také aby vyplývající omezení byla v souladu s tímto účelem. Pokud se tedy prokáže, že určitý náboženský úkon není v rozporu s morálkou, ale je v rozporu s takovou normou, která si klade za cíl ochranu morálky, pak je norma neplatná, resp. diskriminační.)
Problém je pochopitelně zatížen tím, že celá otázka je i politická. Můžeme to formulovat takto: Představitelé muslimů v Evropě nevyužívají náboženskou svobodu jako štít, ale jako meč. Požadavky na tolerování určitých praktik se stávají nástrojem agrese. V tu chvíli již nejde o svobodu projevit svou víru, ale o tlak na přizpůsobování druhých mému náboženství. (Islám je ostatně benevolentní a dovoluje muslimům od řady náboženských úkonů upustit, pokud žijí mezi nevěřícími.) Na toto počínání je třeba nahlížet jako na promyšlenou a staletími prověřovanou strategii, jak vyvolávat konfrontaci za účelem šíření náboženství. Podobné rysy mimochodem najdeme třeba i v počínání raně středověkých křesťanů vůči pohanům.
Každý má jistě ústavou zaručeno právo vykonávat modlitbu. Toto pravidlo je však nutno dále interpretovat. Je dotčeno toto moje právo např. tím, že se nesmím modlit během vyučovací hodiny? Tohle je podstatná otázka. Mají se ostatní přizpůsobovat mně a umožnit mi modlitbu ve škole, na pracovišti, na veřejné komunikaci, nebo mé právo znamená, že se mohu v klidu pomodlit někde, kde tím nenarušuji chod a činnost ostatních?
Aby to nebylo tak jednoduché, není zde jenom strategie náboženská, ale i strategie nové levice, která na konci 60. let formulovala plán, podle nějž by měly být využity požadavky na toleranci menšinových kulturních norem k destrukci „prohnilé západní společnosti“, jak se sami stoupenci nové levice vyjadřují.
Je tedy možná na místě otázka, kdo by se měl přizpůsobovat a jak daleko jsme ochotni v přizpůsobování zajít. Máme nějakou hranici, nebo jsme otevřeni „čemukoliv“? Jak moc jsme ochotni tuto hranici bránit? Nejvyšší soud ve svém zdůvodnění poměrně dobře ukázal na slabé místo, kam může směřovat něco, co bychom mohli nazvat útok za účelem dosažení normativní destrukce. Kdo by se chtěl připojit, může si založit dobře koncipované náboženství.
Podle mého názoru náboženská tolerance neznamená, že jsem povinen druhému napomáhat v provádění jeho náboženských úkonů. Jakékoliv zavázání k tomu, že ostatní musí projevit aktivitu a činnost za tím účelem, aby druhý mohl projevit své náboženství, je nesmyslné. Tento požadavek jde za hranice náboženské tolerance. Mohu sice v konkrétním případě projevit dobrou vůli, ale nemusím. Do této kategorie patří i povinnost přepsat školní řád.
V tomto konkrétním případě byla reálně nadřazena náboženská norma normě světské. Proč? Protože je náboženská. Jako jediný „kvazilegitimní“ důvod v pozadí se jeví představa, že náboženství jakožto osobní přesvědčení je cosi nedotknutelného. Náboženské přesvědčení však nemůže být v sekulární společnosti nadřazeno jakémukoliv jinému světonázoru! Nejsou-li ostatní povinni konat, abych mohl projevit svůj ateismus, pak nejsou povinni ani konat, aby někdo mohl projevit, že věří v Boha. Pokud toto nevyplývá z ústavy, pak ústava diskriminuje nevěřící.