To, že odbory nedokáží ohlásit stávku včas, bych nevyčítal nikomu jinému než jim. Mají dost právníků k tomu, aby s nimi přípravu konzultovali. Mají dost precedentů a dost rozborů vlastních právníků. Pokud takovou botu udělali, měli by se odboráři zamyslet nad kompetencí odborových předáků.
Za prvé není pravda, že vláda neměla zákonný důvod žádat Městský soud o předběžné opatření které by zabránilo stávce. Faktem je, že vedení odborů celou akci totálně zpackalo. A to ne proto, že by zde nebyla varování, ne jen od vlády, ale od právníků odborových svazů. Proč k nim vedení nepřihlédlo, je neuvěřitelné, a kdybych byl odborářem, považoval bych jejich postup za neomluvitelný.
Podívejme se například na rozbor JUDr. Jaromíra Zrutského (OS UNIOS) z 1.12.2010, který se týká protestní stávky na podporu zaměstnaců školství a podpůrných protestních demonstrací, které se konaly na celém území republiky 8.12.2010.
Stávka byla řádně připravena, včas ohlášena (11.11.2010) a odbory se vyhnuly všemu, co by mohlo legalitu stávky zpochybnit. Rozbor JUDr. Zrutského byl publikován na webech odborových svazů, například Českomoravského odborového svazu pracovníků ve školství (MOS PŠ) a dalších. Stávkující a demonstrující odboráři se drželi doporučení svých právníků a jak stávka, tak demonstrace proběhly podle zákona a nikoho z vlády nenapadlo jejich legalitu zpochybňovat.
„V souvislosti se stávkou, která se skuteční 8.12.2010, se opět diskutuje o právu na stávku. Podle některých politiků je nezákonná. V tomto článku bych chtěl ve stručnosti seznámit s právní úpravou stávek v ČR.“
JUDr Zrutský dále pokračuje a cituje precedentní rozhodnutí Vrchního soudu ČR:
„Precizně to ve svém rozhodnutí vyjádřil Vrchní soud ČR v roce 1998, se kterým se plně ztotožňuji. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl: ´Neexistence zákona, který by podle čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod měl vymezit podmínky, za nichž je možné právo na stávku realizovat, neznamená, s výjimkou případů, na něž dopadá zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, negaci práva na stávku zaručeného ústavním zákonem. Neexistence zákonné úpravy stávky, s výjimkou shora uvedeného, zákona neznamená, že by soud nemohl o tom, zda je stávka nezákonná, rozhodovat. Jiný názor by znamenal omezení základního ústavního práva na stávku, což je nepřípustné.´“
Dále zde JUDr. Zrutský uvádí:
„Při posouzení konkrétních okolností, které provázaly stávku, bude třeba posoudit zejména její cíle. Stávka je sice legitimní prostředek k obraně ekonomických zájmů a sociálních zájmů pracovníků, ale jde o krajní prostředek, k němuž lze přistoupit. Při posuzování stávky je dále třeba se zabývat tím, jaká jednání stávce předcházela, zejména zda byly vyčerpány všechny možnosti smírného vyřízení věci. Bude nutné zjistit, zda a jak vyhlášení stávky bylo projednáno se zaměstnanci a jak velká k celkovému počtu zaměstnanců byla podpora stávky. Rovněž bude třeba přihlédnout i k tomu, jakým způsobem byla stávka vyhlášena. Nezbytně bude třeba zjistit, kdy a jaké byly vytvořeny podmínky pro zmírnění dopadu stávky na společnost, aby nebyly ohroženy normální životní podmínky apod. K stejnému právnímu názoru dospěl i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 2489/2000.“
Je zde ještě jeden rozsudek Nejvyššího soudu, který se přímo týká práva na stávku mimo kolektivní vyjednávání, na který se odbory odvolávají. Je to rozsudek ze 14.11.2002, sp.zn. CDO 2104/2001. Ten rovněž přiznává odborům právo na takovou stávku, ale zároveň stanoví:
„K právu na stávku nepochybně patří, aby zaměstnanci nebylo bráněno účastnit se stávky, ale též povinnost nikoho k účasti na stávce nedonucovat, jakož i oprávnění stávkujících vysvětlovat smysl a cíle stávky především osobám stávkou dotčeným (zaměstnavateli, osobám závislým na práci stávkujících, veřejnosti). I toto právo musí však být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, jej neopravňuje k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.“
Nejvyšší soud v obou případech přímo rozhodl, že i když právo na stávku mimo kolektivní vyjednávání je Listinou zaručeno a není omezeno žádným zákonem, musí taková stávka být vedena tak, aby neomezovala „nad míru nezbytnou pro realizaci práva“ práva jiných osob, to je veřejnosti.
Přiznám se, že já osobně pochybuji, že ekonomické zájmy a sociální zájmy zaměstnanců jsou ohroženy připravovanými reformami. Domnívám se, že zájmy zaměstnanců by byly ve skutečnosti ohroženy, pokud by vláda ignorovala potřebu reformy. Dokonce se domnívám, že reformy jsou příliš měkké. Ale to je můj subjektivní názor a mohu s odbory nesouhlasit, mohu proti stávce protestovat, ale cituje klasika musím dodat, že „to je vše co mohu dělat“. Odbory se domnívají, že jejich zájmy ohroženy jsou a právo stávkovat nepochybně mají.
Mají je ale, podle rozhodnutí obou citovaných soudů, jen pokud je stávka včas ohlášena (a neplatí zde limit tří pracovních dnů, ten se podle mého skutečně týká jen stávky v kolektivním vyjednávání podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání). Včas podle nich znamená dostatek času na to, aby mohly být „vytvořeny podmínky pro zmírnění dopadu stávky na společnost, aby nebyly ohroženy normální životní podmínky“. Co to znamená ve skutečnosti, je na rozhodnutí soudu.
Soud nerozhodl, že stávka je nelegální. Soud vydal předběžné rozhodnutí , kterým zakazuje stávku tak, jak byla ohlášena, na pondělí a bez zajištění toho, aby právo na stávku bylo „vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele“. Zřejmě nepovažuje krátkou lhůtu tří dnů pro tak závažnou stávku za dostačující. Počkejme si na zdůvodnění předběžného rozhodnutí.
Krátký čas ohlášení stávky ale není jedinou hloupou chybou odborů. Ještě více hloupé je jejich opakované prohlášení o tom, že stávka „musí veřejnost bolet“ a o „blokádě Prahy“. To je přímo v konfliktu s dosavadními rozhodnutími Nejvyššího soudu. Ještě jednou cituji: „... skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, jej neopravňuje k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.“
Odboráři nehodlají jen uplatnit své ústavní právo na stávku. Přímo oznamují blokádou veřejných komunikací. Blokáda ale není stávka a Listina i Ústava naopak občanům zaručuje, že je před omezováním jejich práv stát bude chránit. Blokáda veřejných komunikací je nezákonná za všech okolností a pokud odbory k takovému jednání vyzývají a přímo říkají, že stávka bude „nad míru nezbytnou pro realizaci práva“ omezovat práva jiných osob, pak jinými slovy oznamují, že povedou nelegální stávku a přímo si říkají o to, aby jejich stávka byla soudem označena za nelegální a zakázána.
Být odborářem, pěkně bych jim za takové diletantství poděkoval.