Jistěže jsme jako západní společnost na huntě, ale ne až teď kvůli čínskému koronáči. Jsme na huntě kvůli prolongovanému procesu postupné demontáže pevných společenských struktur, jako je např. rodina, národní sounáležitost, víra v boha.
Tato demontáž začala počátkem 70. let pochodem kraválistické levice institucemi na Západě a u nás ji po plyšovém převratu rychle a pilně rozjela nově zrozená „uvědomělá“ část občanské společnosti a dovedla ji ad absurdum do stavu, kdy se do katalogu lidských práv zahrnuje všechno, co vyhovuje byť jen jednomu člověku na tom světě, když se rozhodne své „právo“ tak nazvat. Takový stav nakonec končí největší prasárnou, kterou je právo dítěte na to, aby si samo určilo pohlaví. Anebo také tím, že existují jedinci, kteří se dožadují v době pandémie, aby otec mohl být u porodu, i když může být zrovna on nakažený a nemocnice by ho musela na ochranu všech okolo něj obléci do ochranného obleku, který ale potřebuje především pro lékaře a sestry. A tihle lidé, tzv. Liga lidských práv, se nestydí v této době tohle sobectví a kosmickou idiocii takto prezentovat. Jsou živoucím důkazem absolutního úpadku člověka západního, neboli těžké dekadence hraničící s mesianistickou demencí. Tohle si o nich myslím.
Myslím si to proto, že právo se totiž rovná nárok, jak my právníci dobře víme, a nárok je, že vám soud to, co žalujete, také přizná (pokud nárok není prekludován podle zákona, anebo pokud proti němu nevznese protistrana námitku promlčení). A lidské právo není nic jiného, velmi zjednoduše řečeno.
O žalobách kolegů advokátů puristů v této době jsem se už ve svém článku na NP s názvem Čípek na klídek zmínil a tím to pro mě vadne. A jsem si jist, že v tom punktu na moje slova dojde.
Další kategorií v množině úplné zpovykanosti je absolutizace lidského práva na svobodu pohybu (cestování atd. quodlibet) pokud možno přeshraniční, jak se z ní může osypat Uršule v Brusele a řada právníků u nás v kontextu jejího tvrdého protiepidemického dočasného omezení. Já sice cítím a respektuji, že řada z nich vychází z toho, že existuje pravděpodobně také jiná cesta, jak se vypořádat s čínským virem, a sice nechat ho řádit, karanténovat jen opravdu nemocné, utestovat se k smrti vyčerpáním testujících, kdy pomře pár set tisíc lidí, hlavně starších (včetně mě, jsem také těžce rizikový jedinec), a pak se pojede dál. Jejich názor respektuji. Ale chápu také, že se jim to krásně plácá a absolutizuje svoboda rozvážet vir po celé Evropě a nakonec po celém světě, protože nenesou odpovědnost za to, že by pak museli předstoupit před český národ, bez roušky, s mikrofonem u huby a pronést jako premiér třeba tato slova:
„Drazí spoluobčané, přátelé, kamarádi pohřebních průvodů a přátelé žehu. Rozhodli jsme se pro tuto cestu čelení dosud neznámého mnohokrát zmutovaného viru tím, že náš čacký národ vystavíme jeho působení jako každé jiné chřipce, i když nemáme žádnou vakcínu. Vyšli jsme ze zásadního vědeckého poznatku, že promořením celé populace se zvýší její odolnost vůči pandemiím budoucím, tak jako tak nevyhnutelným. Vzali jsme v potaz, že tato cesta s sebou ponese velké oběti a že pravděpodobně zemře kolem 250.000 nemocných, kteří povětšinou trpí nějakou další již dnes léčenou chorobou a v rozmezí 1-22 let by na ně tak jako tak zemřeli. Naše obava se naplnila a zemřelo 247.125 našich spoluobčanů. Je to krutá daň, museli jsme vyvinout velké úsilí k likvidaci nebývalého počtu kadaverů, ale podařilo se. Velkou útěchou nám může být, že nejen naše běžná populace přinesla své oběti, ale i my politici, kdy zemřel jeden senátor, tři poslanci a dva ministři a moje vzácná maminka . Ale hlavním úspěchem je, že jsme nyní jako obyvatelstvo velmi odolní proti tomuto viru a až ten zmutuje, tak bude počet obětí již menší. Naše ekonomika vyšla z této těžké doby posílena, náš důchodový systém je nyní velmi ozdravený, máme hodně volných míst v domovech důchodců a domech s pečovatelskou službou. To vše slibuje generacím budoucím dobré vyhlídky na časy ve stáří.“
Pak rychle naskočit do vrtulníku a odletět s přáteli a rodinami do Tichomoří, třeba na Tongu, do předem připravených vil se služebnictvem a ostrahou a požádat zde o politický azyl.
Možná přeháním, ale spíš moc ne. Není to žádná chřipečka ani rýmička. Nicméně je to také varianta, kterou například ctí prof. Pirk a jiní lékaři, stejně jako někteří protagonisté tzv. celostní medicíny. Komentovat lze všechno, ale páchat činy a vzít na svůj hrb odpovědnost za to, čemu Italové říkají „strage dei innocenti - masakr nevinných“ je něco úplně, ale úplně jiného.
Hysterie kolem oživení myšlenky mimořádného řízení státu, bůh ví proč vyslovená zrovna v těchto dnech ministrem národní sebeobrany, je jen důkazem absolutní zpitomělosti a dekadence politiků. Místo aby řekli, že se to teď opravdu nehodí, už se troubí alarm a zázračně ožívají ti dva holomci z Chvilek, kteří zrovna už celý měsíc hibernovali. Zejména pak hystericky jako vždy reaguje Miroslav Kalousek, který na asociálních sítích prohlásil odhodlaně, že má tři revolvery a že je připraven k ozbrojenému odporu vůči vládě, což je jeho základní ústavní politické právo. Also sprach Miroslav. Hystericky kontruje i známý propagátor sebe sama Jiří Vyvadil, další z toho spolku. Škoda jen, že to Velký Andrej všechno zabil. Mně se ohromně líbí představa, že bychom na ČT24 s komentářem třeba známého pohádkáře Roberta Záruby mohli v přímém přenosu sledovat, jak se Miroslav Kalousek opásán křížem nábojovými pásy jako nějaký zdivočelý Kavkazan probíjí ulicemi Prahy a nakonec se čacky s nasazením cizích životů prostřílí k liberální demokracii. Tenhle zážitek by stál za všechny peníze.
A tak na samotný závěr bych jen podotkl, že Miroslav Kalousek má úplně na háku demokracii, v které se mu tak dobře žije, kde ho nikdo neomezuje, ale chladnokrevně se pokouší resuscitovat svoji upatlanou pověst politickou a dostat z klinické smrti TOP 09, kde dělá v pohodě Skupu šéfové Markétě Adamové Pekarové (či příjmení naopak, já to vždy naschvál zapomenu). A udělá vše, aby si ho někdo všiml. A to je taková třešnička na dortu liberální úpadkové demokracie.
Pandémie s sebou přinesla - mimo mnohé další - dva ozdravné účinky, ale pro mě ty nejdůležitější. Zrychlil se již několikaletý rozpad EU, o tom nemůže být pochybností. A ukázalo se, že hranice fungují a budou se ještě v nějaké moderátní podobě hodit, až otrne Uršuli a její kamarile a povolí jejich chuť chránit vnější hranice EU.
A to je ta pěkná tečka za tímto smutným příběhem.