Byla by to myslím škoda, kdybych nepublikoval zápisky, které mám z hovorů s panem Václavem Machálkem. Nemusím ho dlouze představovat, protože ze zápisků, které budu otiskovat, je zřejmé, že jde o moudrého člověka s velkými zkušenostmi. Minulost má pozoruhodnou, tak jako mnoho intelektuálů v naší zemi. Pracoval nejprve v jednom ústavu AV a v roce 1968 se stal členem KANu. Velmi brzy ho to mrzelo, považoval to za naivitu, jenomže co naplat, beztak ho z Akademie vyhodili. Neměl to pak lehké, dělal v jakémsi družstvu bagristu do té doby, než družstvo zrušili. Uchytil se v jakémsi malém stavebním podniku a podařilo se mu dostat se do kanceláře jako účetní. Účastnil se sametové revoluce, ale neměl štěstí na spolupracovníky, brzy politiky nechal a vrátil se do AV. Disgustován poměry v příslušném ústavu po dvou letech odešel a stal se redaktorem jednoho týdeníku. Má ještě pár let do důchodu a sleduje dění na naší politické scéně. V polovině devadesátých let jsme se spolu seznámili a týden co týden se scházíme v restauraci Na kahánce.
Všechny následující zápisky pocházejí z rozhovorů s panem Machálkem v restauraci Na kahánce. Doufám, že víceméně věrně zachycují obsah těchto rozmluv, ve kterých ani trochu nejde o mé otázky, jako o to, co říkal pan Machálek. Nezbývá mi než doufat, že něco řeknou i čtenáři.
******
O referencích StB
Můj přítel Machálek je člověk skromný, neokázalý. Hodně toho prožil a dost se divím, že se nesnaží svých zkušeností víc využít. S tím souvisí, že se nesnaží dělat gesta, jimiž by upozornil na svou osobu. Až na tu maličkost…
Já vím, že kdybych mu to řekl, rozzlobil bych se. Ale proč bych to měl říkat? Ostatně jde doopravdy o maličkost: až na skutečné výjimky přijde Václav Machálek do restaurace Na kahánku o několik minut později a já takřka nepochybuji o tom, že to dělá proto, aby bylo vidět, že není jen tak Někdo. Dobrá - každý máme nějaké slabůstky, …
Tentokrát jsem využil těch několika minut, které jsem trávil Na kahánku sám, k poněkud melancholickému přemýšlení. Chtěl jsem se pana Machálka zeptat na věc, která se ho osobně dotýkala. Nevěděl jsem sice, jak mé dotazy přijme, ale neočekával jsem, že s velkým potěšením.
A opravdu, jen dosedl a já jsem se pustit do dotazování, už se mu začaly dělat vrásky na čele. S velkým zpožděním se mi totiž dostalo do rukou čerstvé prohlášení dvaceti čelných disidentů, kteří tehdy žádali, aby informace důstojníků StB o jejich osobách nebyly přístupny veřejnosti. - To dávno znám, nasupil se Václav Machálek. Ale divíte se? Spisy osob "režimu nepřátelských" sice byly už v roce 1989 skartovány, ale ze zpráv příslušníků StB o těchto nepřátelských osobách se dá ledacos vydedukovat. Tedy veřejnost se může dovědět nejen všelicos intimního, ale popřípadě i takové informace, o kterých disidenti neměli mluvit, a přece z nich něco příslušníkům StB řekli. Nedivte se, že nikdo z nich nemá radost, když se tyto věci dostanou na veřejnost.
Překvapujete mne, pane kolego, řekl jsem Machálkovi, jak můžete vědět, že tito lidé říkali důstojníkům StB i to, co neměli? - Nevím to, odpověděl Václav Machálek, ale předpokládám. Proč by tolik stáli o to, aby se tyto informace dnes nezveřejňovaly?
Dovolte mi dotaz, řekl jsem, který můžete považovat za poněkud dotěrný. Vy jste přece byl taky disident. Takže… Pan Machálek mne přerušil. Vím, co chcete říct. Chcete se zeptat, jak jsem se u výslechů choval já. Nezapomeňte, že jsem nebyl žádný velký disident, ostatně ti praví disidenti měli ke mně dost velký odstup. Ale dřív než vám povím něco o svých výsleších v Bartolomějské (a nebylo jich málo), musím k tomu říct něco celkového, něco - nezlobte se -, co vás poučí.
Proč ne, zamručel jsem, nechám se poučit. Pan Machálek pokračoval jako by se chtěl omluvit, že ví, jak je poučování vždycky protivné, ale že v takových případech je nutné. Ti lidé, kteří byli předvoláváni k výslechu, byli pod velkým tlakem. Z hlediska režimu to byli viníci a neměli ani trochu chuť se ze svých "vin" zpovídat. Takže to, co estébákům řekli, byla zčásti pravda, podle jejich názoru neškodná, zčásti výmysly. Kolik bylo na jejich odpovědích estébákům pravdy a kolik výmyslů, to kolísalo případ od případu. Vyšetřovací orgány komunistického režimu musely pracně dávat dohromady to, co se chtěly dozvědět. Něco se jim povedlo, něco nepovedlo - a to vše bylo zaznamenáno. Zaznamenány byly také výroky, jimiž se někteří z vyslýchaných chtěli zalíbit nebo odvést pozornost. Když to dnes dostane do rukou někdo, kdo nezažil a dobře nezná atmosféru té dusné doby, může ho to dovést k zcela nečekaným a někdy absurdním závěrům.
Pokud pak jde o mne, řekl pan Machálek, byl jsem asi dvacetkrát vyslýchán a nemusím snad ani dodávat, že to vždycky bylo hodně nepříjemné. A ani já jsem pochopitelně své odpovědi neadresoval veřejnosti (to bych tomu dal!), nýbrž orgánům StB. Myslím, že se vcelku za to, co jsem napovídal, nemusím stydět, ale že bych byl nadšen tím, že k informacím Bezpečnosti o mé osobě má teď každý přístup, to říci nemohu.
Poněkud otřesen zeptal jsem se pana Machálka, jestli to znamená, že souhlasí s prohlášením oněch dvaceti disidentů, a on rozhodně zavrtěl hlavou: To přece mluvíme každý o něčem jiném. Těchto dvacet disidentů včetně exprezidenta Havla, ti všichni jsou občané České republiky jako každý jiný a i když to žádného z nich nepotěší, nelze přistoupit na podivný závěr, že by se na ně měly vztahovat zákony a ustanovení jinak než na ostatní spoluobčany - v tomto případě vůbec ne. Disidenti mají smůlu i štěstí. Pokud pracovali proti normalizačnímu režimu z opravdového přesvědčení, brali na sebe určitá rizika, a to i taková, o kterých nevěděli. Riziko, o kterém právě hovoříme, je toho druhu. Navíc někteří žili v domnění, že už se nikdo nikdy nic nedozví o jejich výrocích před StB, a šířili kolem sebe cosi jako svatozář. Byli a jsou takoví, kteří se domnívají, že jejich odpor proti režimu z nich činí jakousi zvláštní kastu zvláště kvalitních lidí. Dá se předpokládat, že svatozář některých z nich bude v příští letech poněkud pošramocena. Nechci hovořit o jednotlivých osobách, to obstarají, jako vždy, jiní.
Vidíte, pane kolego, jakými zákruty se ubírá tzv. historická pravda. Dotkne-li se její ruka taky nepříjemně disidentů včetně mé osoby, co se dá dělat?
Jak se už stalo jakýmsi nepsaným pravidlem, musel jsem dát i tentokrát panu Machálkovi za pravdu. Proč by ne? Mne se před listopadem 1989 nikdo na nic neptal - naštěstí.