Neviditelný Pes

MÉDIA: Potrefená husa se ozvala

14.1.2020

S Michaelem Žantovským se názorově zásadně lišíme. Podle sebe soudí druhé

Replika Michaela Žantovského Zveme Václava Klause do Knihovny VH z 18. prosince na můj článek Pocit bezmoci nelze privatizovat, který byl otištěn v LN o čtyři dny dříve a který kritizoval politické a ideové postoje skupiny lidí kolem čtvrtletníku Aspen Review, je pro tuto skupinu lidí naprosto typická. Není v ní ani slovo o podstatě mé kritiky, je to pouze neomalený osobní útok.

Navíc útok tvářící se, že autor neví, o co mi šlo. Zvlášť půvabné je označit mou kritiku za „různítismus“. Nikoli, není to neurčitá kritika, je to z mé strany cílená konkrétní kritika zcela konkrétních lidí (proto jsem citoval jejich autentické věty). Mé chápání světa je podle Žantovského „zásadně ideologizující“, zatímco on (a oni) jsou nad ideologiemi a mimo ně. To je hezké přiznání.

Přiznání k tomu, že žádné pevné názory a postoje nemají, že se pouze – na základě typicky české protektorátní mentality – vždy snaží být na té správné straně. Tou správnou stranou jsou v současnosti Spojené státy americké, ať dělají, co dělají, ať prosazují tu, či onu politiku a ideologii, ať je v jejich čele ten, či onen.

Jako fotbaloví fanoušci

Žantovský jako svou přednost uvádí, že jeho pouto s USA prochází napříč i zásadně se navzájem odlišujícími tamními vládními konstelacemi (i jejich představiteli). Mou chybu vidí v tom, že jsem vždy rozlišoval americké politiky podle jejich postojů, podle jejich politických kroků, podle idejí. Žantovský tím vlastně přiznává, že je mu úplně jedno, jaké myšlenky od koho zaznívají, hlavně že zaznívají z té správné země.

Politiku, i tu mezinárodní, vidí jako fotbaloví fanoušci – u svého týmu faul nevidí, u soupeře ho vidí i tehdy, kdy se nestal. Pro lidi, jako je on, je asi úplně nepředstavitelné, že někdo hodnotí ideje, myšlenky a činy podle obsahu, ne podle země původu. Proto Žantovský v průběhu času může podporovat úplně jinou politiku, než jakou podporoval dříve. Podstata věci ho nezajímá, chce jen demonstrovat svou loajalitu – nikoli k principům, ale k aktuální moci.

Říká, že jsem v budování pevných česko-amerických vztahů „naprosto selhal“. Nemohu s tím souhlasit. Politiku vůči USA jsem vždy prováděl zcela férově, koncepčně a zodpovědně. Nehrál jsem žádné teatrální líbivé hry. Neváhal jsem například upozornit našeho spojence na chybu, kterou udělal v Iráku. Ano, zhoršil jsem si své osobní vztahy s prezidentem Bushem mladším, s nímž jsme si jinak byli ideově velmi blízcí – a nejednou jsme se v tom utvrzovali.

Všichni naši patolízalové v roce 2003 s americkou politikou v Iráku souhlasili, i když bylo zřejmé, že touto cestou byl destabilizován Blízký východ, který se stal naprosto rozvráceným regionem (a do jisté míry i proto zdrojem masové migrace do Evropy). Dnes už v USA s tím, co Spojené státy udělaly v roce 2003 v Iráku, nesouhlasí nikdo politicky aspoň trochu relevantní.

Odvážil jsem se jako jediný polemizovat s americkou (Obamovou) podporou „arabských jar“, jež se staly dalším prvkem destabilizace regionu. Vyjádřil jsem se zcela jasně k Clintonově (a zejména Madeleine Albrightové) dobrodružství v Jugoslávii. Považoval jsem za nemožné tento fatální omyl nevidět, přesněji mlčky ho akceptovat.

Nemohu souhlasit ani s americkým vývozem multikulturalismu, feminismu a genderismu, ale ani agresivního klimatického alarmismu (proto můj opakovaný střet s viceprezidentem Alem Gorem) do Evropy a k nám. V tom se s Michaelem Žantovským lišíme zásadně.

Nesmiřitelný boj

Jako hloupou invektivu bez jakéhokoli obsahu chápu jeho atak, že Václav Klaus, „zneuznán“, musel „obrátit svou pozornost na Východ“. Že to píšou někteří hloupí novináři a politici, je jedna věc, že to říká Žantovský, který byl se mnou na desítkách cest v USA, na desítkách mých tamních přednášek, na řadě mých čestných doktorátů v USA, je smutné. Dobře ví, že jsem byl nejméně desetkrát častěji v USA než v Rusku.

Mluví o mém „obratu“, ale ví, že jsem se ve svých názorech nikam neobrátil. Žádný obrat k Rusku jsem neudělal, pouze odmítám hloupou jednosměrnou trivializaci ruských postojů a ruské politiky a jejich spojování s komunismem. S názory řeporyjského starosty (a jeho přátel v ODS) prostě nesouhlasím.

Podle sebe soudí druhé. Žantovský má pocit, že se všichni musejí „někam obracet“. Nikdy asi nepochopí, že člověk, který vyznává jisté ideály a politické zásady, se nepotřebuje nikam upínat, a proto ani obracet. A určitě se neumí obracet jako korouhvička podle větru.

Nemohu přejít jeho hrubý osobní útok, že se „snažím jako beranidlo otevřít cestu svému potomkovi“. To, zaprvé, není pravda a, zadruhé, je to urážlivé nejenom pro mne, ale i pro mého syna. Aktivitu svého syna vítám a přeji mu úspěch, neboť naše vyprahlá politická scéna nové tváře potřebuje, ale jen jednou jsem vystoupil s přátelským projevem na akci Trikolóry (na jejím ustavujícím sjezdu). Jinak jsem žádný čin ve prospěch „svého potomka“ neudělal. Označit to za „beranidlo“ je naprostá drzost.

Přesto mi Žantovský prý nechce vyhlašovat „nesmiřitelný boj“. Nejde mi o něho, ale jeho názorům já nesmiřitelný boj vyhlašovat musím.

LN, 10.1.2020

Autor je bývalý prezident České republiky

www.klaus.cz



zpět na článek