A co černošské rodiny?
Jiří Sobota přináší v Respektu zajímavé informace k současným americkým nepokojům a snaží se i o vyvážený přístup. V klíčové fázi se bohužel autor uchyluje k selektivnímu výběru faktů, aby odpovídaly zvolenému jednostrannému narativu.
V objektivním článku věnujícím se ekonomické a sociální situaci etnických a rasových menšin v USA by si rovněž zasloužil být zmíněn například rozpad černé rodiny, kdy podíl afroamerických dětí vyrůstajících pouze s jedním rodičem (zpravidla matkou) se v období 1960–2013, tj. v době ostentativního úsilí o zlepšování ekonomické a sociální situace Afroameričanů, zvýšil z 22 na 55 % (v závislosti na lokalitě pak je udáván nárůst až do rozmezí 70–80 %, zejména ve velkých městech) ve srovnání s nárůstem ze 7 na 22 % v případě bílých Američanů. Otázku deklarovaného „systémového rasismu“ by mohl též pomoci osvětlit příklad imigrace karibských černochů do USA, kteří se barvou pleti neliší od Afroameričanů, ale v ekonomické i sociální rovině se projevili podstatně úspěšněji, což by mohlo být dále srovnáno též třeba s tím, jak ve Spojených státech, údajně prolezlých nákazou „bílé nadvlády“ (white supremacy), se ve srovnání s bílými Američany v kriminalitě a v dalších ekonomických i sociálních ukazatelích projevují například Američané východoasijského či židovského původu.
V neposlední řadě by mohlo být přínosné objasnit rozdíl mezi vizí Martina Luthera Kinga (selektivně citovaného v článku Respektu), který snil o „barvoslepé“ společnosti, tj. společnosti, kde barva kůže a rasový původ nebudou mít význam, a mezi současnými demonstranty a jejich „progresivními“ podporovateli, kteří se ohánějí slovy jako „spravedlnost“ a „tolerance“, ale požadují výsady, reparace a právo jednostranně určovat kolektivní a dědičnou vinu svých oponentů. Zatímco Martin Luther King byl skutečným bojovníkem proti rasismu a segregaci, jeho současní samozvaní následovníci jsou posedlí rasovou příslušností a agresivně prosazují zavádění rasistických kritérií v nejrůznějších oblastech společenských i ekonomických vztahů, tj. fakticky požadují pokračování a zintenzivnění rasismu a pouze ovládat směr, kterým bude švihat pomyslný bič.
Praktickou ukázkou může být existence rasových kvót na „progresivních“ amerických univerzitách (například na Harvardu), kde při přijímacích zkouškách jsou dlouhodobě ve jménu „diverzity“ penalizováni studenti „nevhodného“ etnického původu, tj. zejména asijského a případně též židovského. V této souvislosti není bohužel překvapením existence povinných školení o „problému bělošství“ (v originále whiteness) probíhajících na těchto univerzitách, u nichž člověk nemusí být historikem, aby si uvědomil nápadnou podobnost se školeními v „nacionálně-socialistickém světonázoru / marxismu-leninismu“ či s přednáškami o zlovolnosti a kolektivní historické vině „světového židovstva / imperialistických válečných štváčů“.
Nejen slova, ale i činy!
Výše rozebraný příklad povrchní práce se statistickými údaji a jejich vyhraněně jednostranná prezentace jsou zvláště překvapivé, jelikož tentýž autor v článku „Koho nezvat do debaty?“ (Respekt 25) kriticky upozornil na současný trend v médiích označovaných jako liberální, jehož projevem je vyhazování zaměstnanců za „nevhodné názory“. Konkrétně popsal případ v New York Times, kde byl za zveřejnění komentáře republikánského senátora navrhujícího nasazení armády proti současným násilným protestům propuštěn šéf komentářové rubriky. Autor správně varuje před jednostranným aktivismem novinářů a před vynucováním názorové uniformity. S tím se plně ztotožňuji a přál bych si, aby časopis Respekt v tomto směru vytrval nejen v rovině verbální, nýbrž i v rovině činů.
První, druhý a třetí díl polemiky najdete zde, zde a zde.
Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.