Počty nově nakažených zaručeně klesnou za tři týdny
Poslední dobou jsme svědky rekordních hodnot nově nakažených tou „Bílou nemocí“, která hýbe dnešním světem. Shodnou se na tom všechna tuzemská „sdělovací media“. Až mi to připomíná dávnou normalizační zkazku o tom, jak „otevřu noviny – Lenin, zapnu rádio – Lenin, otevřu televizi – Lenin. Bojím se otevřít konzervu“. Přesto, že nejsem imunolog ani jiný zdravotník, mohu s určitostí tvrdit, že za tři týdny od počátku prosince počet nově nakažených prudce poklesne. Alespoň těch, které uvedou příslušné statistiky.
Kdo mi nevěří, tomu doporučuji vyhledat si dlouhodobou statistiku poměru pozitivně testovaných k celkovému počtu testovaných občanů. Pokud jste se k takové statistice nedostali, vůbec se vám nedivím. V té záplavě denně presentovaných ukazatelů – smrtnost, počet hospitalizovaných, z toho těžce nemocných, celkový počet „záchytů“, celkový počet zemřelých od počátku pandemie a podobných hrozivých čísel se ztrácí to pověstné „čtvrté R“, tedy ROZUM.
Jednoduchá úvaha „čím méně testovaných, tím méně pozitivních“ napadne každého, když si prohlédne průměry víkendových výsledků a těch, které byly získány ve všedních dnech. Ale proč poměr obou veličin, tento základní ukazatel skutečného stavu, případně členěný podle věkových skupin, není tím hlavním a pro laickou veřejnost nejsrozumitelnějším ukazatelem toho, jak se ve skutečnosti ta pandemie vyvíjí? Není podstatné, zda za tím hledat hloupost, lenost nebo zlý úmysl. Podstatný výsledek absence takové logické informace je: podvědomá nedůvěra.
Je těžko zpochybnitelná skutečnost, že senioři patří mezi nejrizikovější skupinu obyvatel. Pokud mezi nimi dosud není dostatečně vysoký, třeba 90procentní, podíl očkovaných, má se za to, že je to jejich nevědomostí, případně za tím stojí ony pověstné dezinformace. Může být.
Ale možná by stačilo vzpomenout si na tu zkazku z úvodu a dobu, ve které dnešní 60+ žili. Na rozdíl od mladších ročníků, které to naštěstí neprožily, je pro ně současná každodenní mediální masáž srovnatelná s obdobně každodenním upozorňováním na „nebezpeční imperialismu a německého revanšismu“, na „boj proti revizionismu a pravicovému oportunismu protisovětských a protisocialistických živlů“, na „štvavé vysílačky“ či na „nezaměstnanost a lynčování černochů v USA“. Na informace a komentáře, které mohou dnes vypadat směšně, ale v sedmdesátých či osmdesátých letech byly součástí každodenní reality. Třeba si na stanici ČRo Plus poslechněte nějaké ukázky z rozhlasového archivu. Stejně jako dnes, i tehdy byly stanoveny axiomy, o kterých se nediskutovalo. Pokud by snad někdo chtěl veřejně pochybovat, nebo dokonce věcně argumentovat, byl zadupán. Kdo tohle v mládí prožil, je - ať chce, nebo nechce - podvědomě alergický na informace, které mají jednu společnou vlastnost: čím je jich více, tím méně působí důvěryhodně.
Až tedy moudré hlavy, píár specialisté a tvůrci veřejného mínění budou opět bádat, proč ti pošetilí starci a stařeny nechápou tu očividnou naléhavost, jak lze jejich očkováním zachránit celý svět, možná by stálo za úvahu, jakým způsobem a jak často jsou sdělovány podstatné (nezavádějící) informace a presentována nekonečná řada komentářů. Možná zjistí, že ta nedostatečná proočkovanost není dána pouhou nevědomostí těch (ne)důvěřivců. Podvědomá nedůvěra není něco, co by se dalo vysvětlit nasloucháním vědcům z jiných oborů než imunologických, dezinformačním webům, nebo jiným našeptávačům.