Jakkoli by se titulek mohl zdát poněkud nadnesený, není tomu tak zcela. Nedávno udělalo nakladatelství Paseka (jako vždy!) úžasnou věc vydáním knihy Jiřího Křesťana "Zdeněk Nejedlý" s podtitulkem " politik a vědec v osamění".
Nemusím dodávat, že jde o mistrovské autorovo dílo, jehož téměř šest set stran člověk čte jedním dechem. Někdy jsem měl dojem, že autor Nejedlému straní více, než by si zasluhoval, ale v tomto směru je třeba ctít autority, jíž Jiří Křesťan nesporně je.
Zmíněná kniha velice podrobně a místy až objevně popisuje stav kulturní, sociální a společenské situace v našich zemích na přelomu 19. a 20. století, za první republiky, za války a dlouho po ní. Mnohá fakta jsou málo známa. A to jsme již u toho, co avizuji v titulku.
Zdeněk Nejedlý se s Adolfem Hitlerem osobně setkal pouze jednou v životě. Na stejné místo je v roce 1933 přivedl zájem o hudbu, který nelze upřít ani Hitlerovi. Autor onu epizodu opisuje takto:
"Za hudbou milovaných mistrů cestoval Nejedlý i do zahraničí. Podle vzpomínky Josefa Plavce se jeho učitel v roce 1933 na wagnerovských slavnostech v Německu na banketu setkal s jiným ctitelem geniálního skladatele – Adolfem Hitlerem. Profesora z Prahy tehdy zaujalo, jak nejmocnějšího muže Německa směšně uctívaly paničky z lepší společnosti. Přijdou ovšem doby, kdy sám Nejedlý podlehne kouzlu podobných falešných projevů úcty…"
Jeden ze zásadních sporů českých intelektuálů ve třicátých letech byl velice intenzivně veden v tom smyslu, zda Stalin skutečně masově vraždí své odpůrce či zda překonává pouze drobné překážky při výstavbě geniálního díla. To k nám již docházely zprávy o "stalinských procesech a čistkách". Bohužel, hodně intelektuálů i politiků (mezi nimi byl i Nejedlý) uvěřilo tomu, že jde o budování jakéhosi vyššího řádu, které se bez obětí neobejde. Marné bylo vysvětlování ruských emigrantů, které byl (jak píše autor) Beneš ochoten obětovat na oltář jednoho ze svých snů – navázání diplomatických vztahů se sovětským Ruskem. Což dával sovětům jednoznačně najevo. Výsledkem bylo mimo jiné i pozdější masové zatýkání "zrádců Velké říjnové revoluce" (ruských emigrantů z dvacátých let). Dělo se tak na našem území již v květnu 1945 orgány NKVD, které kráčely hned za postupující Rudou armádou.
Obětí hrůzného režimu bylo nepočítaně, jsou mezi nimi i mnohá česká jména. A málem se mezi těmito obětmi objevil i Zdeněk Nejedlý. Na počátku okupace byl ilegálně dopraven do Sovětského svazu, kam za ním přijela i jeho rodina. Zde se mu dostalo poct nebývalých a také vysokých akademických hodností. Jenže na jaře roku 1941 se zapletl do diskuse týkající se referátu profesorky Milicy Něčkinové na téma "Proč Rusko vstoupilo na cestu rozvoje kapitalismu později než jiné země". Její referát, přednesený 13. února 1941 v Historickém ústavu sovětské Akademie vět vzbudil v místech nejvyšších značnou nelibost. Tak velkou, že začalo jít o život. Nejen autorce, ale i těm, kdož se k jejímu referátu vyslovili spíše kladně. Tedy i Zdeňku Nejedlému. V té době, válka neválka, se v Zemi sovětů odpůrci popravovali neustále. Což v tamních končinách v poněkud zmenšené míře funguje dodnes. Ano, Nejedlému šlo o život. Autor to popisuje takto:
"Těžko se dohadovat, jak by se aféra dále vyvíjela. V ústavu a možná i v celé akademii se zřejmě chystala čistka, byly sestavovány seznamy pracovníků. Roztáčející se soukolí bylo zastaveno nečekaným zásahem "velkých dějin" – Hitlerova třetí říše 22. června napadla Sovětský svaz. Jakkoli absurdně to zní, možná v tu chvíli vyrval Hitler Nejedlého ze spárů stalinské moci a zachránil mu život. Jeden Wagnerův obdivovatel zachránil druhého, ale ten se přesto okamžitě postavil do boje proti němu."
Takže to bylo druhé setkání Nejedlého s Hitlerem, byť poněkud neosobní. Křesťanovu knihu můžeme v jejím kontextu číst také jako historii sovětského diplomatického nátlaku na Československo předválečné i poválečné. O takřka servilních postojích prezidenta Beneše v třicátých letech jsme četli již jinde. Ale o tom, jak sovětští diplomaté zasahovali přímo do kádrových otázek redakcí novin, do toho co a jak o Sovětském svazu psát, se toho stále ví moc málo. I o tom, jak jim jinak uctívané osobnosti naší politické a kulturní fronty tak říkajíc "zobaly z ruky". Bohužel. Z toho, co se ve znamenité Křesťanově knize dozvíme, mrazí ještě dnes. Zejména když víme, že ve hře jsou i dnes v podstatě stále stejné síly. Tedy, alespoň na jedné straně určitě.
Vzpomenu si na to vždy, když liji do bezedné nádrže svého auta další benzin.