HISTORIE: Odkaz československých legií

Když jsem pro Neviditelného psa psal článek Vzpomínka na československé legie (28.10.2005), musel jsem vzhledem k rozsahu příspěvku velmi zvažovat, co do něj zahrnout a co vynechat. Jinak by prostor stěží postačoval. Můj dědeček, s nímž jsem do svých 23 let, kdy zemřel, žil v jednom domě, byl ruským legionářem. Po příspěvku Jiřího Brebera s legionářskou tématikou (NP, 21.3.2006) jsem se rozhodl k československým legionářům vrátit. Přestože nás od návratu posledních legionářů z Ruska dělí 86 let a legionářská tradice byla po 47 let potlačována (1938-1945, 1948-1989), jde o téma, s nímž se česká společnost ještě vypořádat nedokáže.

Před několika týdny běžel na druhém programu české televize dokument o osudech památníku československé (dnes české?) státnosti na Žižkově. Monumentální stavba byla svého času morbidním podnikem na vystavování a údržbu Gottwaldovy mumie a nechutnou nekropolí představitelů komunistického režimu. Dnes žižkovský památník představuje problém. Nikdo neví, co s ním. K věci se v televizním pořadu vyjadřoval Ivan Medek (syn ruského legionáře a spisovatele Rudolfa Medka, o jehož Legionářské epopeji jsem se v předcházejícím příspěvku zmínil). Jeho vysvětlení je trefné a přitom neuvěřitelně jednoduché. Památník na Žižkově, říká Ivan Medek, byl od počátku koncipován jako památník postavený legionářům, památník československých legií. Není žádná česká idea (podle Ivana Medka), která by se mohla měřit s odkazem legionářů, není hrdinství ani obětí, které by mohly být srovnávány s tím, co vykonali legionáři. Vše, říká Medek, je vedle legionářské ideje zcela nesouměřitelné. Nelze než mu v tom dát zcela za pravdu.

Osobně mám dvě zkušenosti, které - alespoň pro mne - jsou potvrzením toho, že i v dnešní době je na československých legionářích stále něco nepříjemného, co české společnosti vadí. Nejde samozřejmě již o téma tabuizované, o legionářích z první světové války se dnes hovořit může, přesto česká společnost nedokáže své nesporné hrdiny, legionáře, vzít na vědomí. Nepokládám své získané zkušenosti za nic mimořádného, něco o dnešní době a o nás samých však vypovídat mohou.

Poté, co jsem náhodou zjistil, že v ostravském archivu je expozice věnovaná legionářům pocházejícím z Ostravy, vážně jsem se zaobíral myšlenkou věnovat expozici osobní archiv mého dědečka. Vcelku slušný počet původních fotografií a různých dokladů souvisejících s československými legiemi v Rusku do roku 1920. Naštěstí jsem ve svém počátečním nadšení pro věc vyslyšel námitky "rodinné rady" a pro expozici na zkoušku digitalizoval část archivu na CD. Nečekal jsem žádné zvláštní díky, avšak skutečnost, že odezva byla nulová (žádná odpověď), o něčem přece jen svědčí. Legionáři vymřeli a muzeální expozice jsou něčím na způsob někdejších povinných "síní tradic". Jsou to jen prázdné kulisy v divadle, které změnilo repertoár. Dříve by tam možná měli památník dělnického a revolučního hnutí na Ostravsku, dnes tam mají ostravské legionáře. Vše se stejným zaujetím a přesvědčením. Bude-li nutné, kulisy se přece zase jednoduše vymění…

Druhý zážitek je složitější. Můj dědeček byl příslušníkem legionářské obce ve Svinově. Svinov byl dříve samostatným městem, od padesátých let je součástí Ostravy. V městě s 5000 obyvateli, z nichž 1000 bylo německé národnosti, měla legionářká obec 42 členů. Přitom řada legionářů, obyvatel Svinova, se z války nevrátila. Takto početná legionářská organizace byla nečím neobvyklým. Její členové (učitelé, živnostníci, zaměstnanci rourovny aj.) se významně podíleli na životě obce. Dnes povědomí o legionářích mizí. Jména padlých první světové války na chátrajícím pomníku s nápisem "Hrdinným obětem za svobodu národa 1914-1918" na svinovském hřbitově jsou dávno nečitelná. Zato jména ulic na nových cedulích této části města Ostravy se skví v plné kráse. V Ostravě se kdysi ujal zvyk nepojmenovávat sídliště názvy odvozenými od starobylého místního názvosloví, nýbrž pěkně kasárensky čísly. Ulice a náměstí mají zpravidla jména (ať už názvy zeměpisné či jména osob) bez jakéhokoli vztahu k místu (ulice Mongolská). V samotném Svinově jsou vedle četných kuriozit tohoto druhu (ulice Mičurinova, Stanislavského, Makarenkova aj.) k vidění obskurní názvy jako kupříkladu náměstí Komunardů.

V Ostravě bylo a stále je mnoho ošklivých zákoutí, nic se však po léta nemohlo v tomto směru vyrovnat děsivé šerednosti prostoru vzniklého necitelnou, plošnou demolicí svinovské nádražní čtvrti. Při jen trochu citlivém řešení silniční komunikace nebylo rozhodně nezbytné vše zbourat. Zde bylo s nádražní čtvrtí naloženo jako se strojem, který lze rozebrat a jeho součástky znovu upotřebit. Tady genius loci nenajdeme. Betonová stavba čnící nad plechovými boudami a stánky nejroztodivnějších tvarů dávají místu punc bezútěšnosti. Věčný nepořádek a plachtoví stánků vyvolávají dojem narychlo rozbitého kočovného tábora, čemuž odpovídají i názvy některých podniků (Avar) připomínajících (nikoli náhodně) stavební buňky. Je to kulisa odosobněného světa. Cizorodě působící přechod mezi opavskou silnicí a svinovským nádražím trčí do prostoru z holé planiny na pozadí elektrárenských komínů, nákupních hal a reklamníchtabulí. Prostor nad bývalou nádražní třídou vyplňují železná schodiště a šikmé cesty připomínající provizorní vojenské mosty.

 Ten, kdo měl to potěšení procházet v několika posledních desetiletích od svinovského nádraží k tramvajím, ví, o čem je řeč. Kdo neviděl, neporozumí. Desetiletí chodili lidé zbořeništěm a konstrukcemi, vydávanými za dílo moderní architektury, obchodní centrum a kdoví co ješte. V duchu tradice Potěmkinových vesnic bourá se několik posledních, nikoli věkem, nýbrž nedostatkem údržby zchátralých budov, které by při hokejovém mistrovství světa v roce 2004 mohly u zahraničních návštevníků vyvolat nepříjemný dojem. Radnice blouzní o "architektonickém skvostu", zábavním a administrativním centru, nových bytech…Není divu, že místo před nádražím s takovým úžasným okolím a výhledem chce mít své vlastní jméno a také je dostává. Dvě tyče a rázem tu je náměstí Dr. Brauna, náměstí nesoucí jméno svinovského hrdiny.

Možná se vše jednou skutečně zlepší a prostor u svinovského nádraží se radikálně změní. Jako rodák, který se zde narodil a bydlel poblíž nádraží za parkem v jedné ze zbořených vilek, bych si to sám přál. I podal jsem na svinovské radnici návrhy, odvolávaje se na dřívější svinovskou legionářskou obec. Alternativně jsem navrhl přejmenovat náměstí Komunardů na náměstí Svinovských legionářů, popřípadě tímto názvem pojmenovat dosud nehotové "náměstí" Dr. Brauna před nádražím. Nechci čtenáře zbytečně napínat podrobnostmi a všemi peripetiemi, proto krátce - návrhy neprošly. Náměstí Komunardů (naproti kostelu Krista Krále, coby kamenem od radnice dohodil) zůstává náměstím Komunardů, stejně jako se nemění název náměstí Dr. Brauna.

Legionářská idea, podle Ivana Medka idea nesouměřitelná s čímkoli v českých dějinách, prohrává na celé čáře. Vždyť nestačí ani na ony obskurní Komunardy, které ponechám stranou, a je málo i proti činům svinovského hrdiny dr. Brauna. Nuže, kdo je a čím se proslavil dr. Braun, jehož činy převyšují odkaz legionářů?

Lékař dr. Braun byl jistě slušný člověk. Jinak by jej sotva v obci zvolili do obecního výboru (volební období 1905-1909 a 1909-1913), v němž zastupoval německé obyvatele Svinova (12 Čechů versus 6 Němců, žádné problémy soužití, půtky omezené na hašteření o místo starosty a otázky školství v obci). Po roce 1918 žil sám, na veřejném životě obce se již nepodílel. Ve svých takřka 70 letech to byl v ústraní žijící člověk. Nikdo již nezjistí, co se stalo toho osudného dne roku 1938 krátce po odstoupení pohraničí Německé říši, kdy život dr. Brauna byl násilně ukončen na záchodku svinovského nádraží. Dr. Braun se, dnešními slovy, ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Na nádražním záchodku se poněkud komicky vyhlížející a již senilní dr. Braun za ne zcela jasných okolností střetl se skupinou mladíků Hitlerjugend a toto setkání se mu stalo osudným. Nepřežil je. Po válce nebyla smrt dr. Brauna uvedena ve výčtu obětí okupace. Nešlo o smrt při odboji proti okupantům. Prostě po skončení války se dr. Braun mezi oběti zavražděné okupanty nedostal.

Smutný osud lékaře Brauna a jeho smrt na nádražním záchodku je mimo vší pochybnost. Stejně jako to, že šlo o lidskou tragedii a že dr. Braun si takový osud jistě nezasloužil. Co však může vést představitele obce k tomu, že pro ústřední část obce raději zvolí takové pojmenování, kterému dají přednost před svými legionáři? Domnívám se, že odpověď je svým způsobem obsažena ve slovech Ivana Medka. Je to právě ta nesouměřitelnost toho, co legionáři vykonali. Vedle jejich odkazu nic z minulosti nelze postavit. Věci současné jsou pak, poměřováno odkazem a ideou legií, zcela směšné. A to je ta chyba, která jde plně k tíži odkazu československých legií. Jakoby bylo jejich proviněním, kolik toho a v jakých podmínkách dokázali. Je to hrdinství na malý národ až příliš veliké, aby je dnes bylo možno bez rozpaků přijmout. Pro většinu lidí zůstává nepochopitelné. Nic srovnatelného u nás nebylo, není a nejspíše dlouho ani nebude. Skutečně není žádná idea, žádné hrdinství, žádná oběť, které by se mohly postavit proti památce legionářů první světové války. Přichází čas zapomnění starých hrdinů, čas vytváření hrdinů nových. Dnešní člověk žije jepičí přítomností ve světě příliš rychle pomíjivých hodnot. Zpět se ohlédnout nedokáže. Je to svědectví o velké malosti a servilnosti, nelichotivá výpověď o současnících. Česká představa o hrdinství je zkrátka zcela jiná. U nás slušný člověk hrdinství nevyhledává (Mašíni?), hrdinství se mu prostě "přihodí", jako se přihodilo nešťastnému dr. Braunovi. Přílišná velikost prostě škodí.