HISTORIE: Kdyby opět přitáhli pohané
Není to vlastně tak dávno. Když v roce 2001 vysvětil ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz u kostelní zdi ve Dvorcích u Bruntálu pomníček věnovaný památce polského krále Jana III. Sobieského, který zde v srpnu 1683 přenocoval, nešlo o nějakou náhodnou či bezvýznamnou připomínku historie. Pravděpodobný se především jeví skutečně polský původ tohoto zajímavého městečka.
O Dvorcích navíc víme, že byly založeny dříve, první písemná zmínka z roku 1339 nás nesmí zmást. Podle velmi pravděpodobné pověsti byly založeny dvěma polskými kupci kolem roku 901. Kupci Laczko a Emanuel měli příjmení Dvorcové. Až k řece Moravici vymýtili lesy a postavili osadu (dnešní Dvorce) a pozvanými lidmi z půlnoční krajiny (severní) založili vesnice Koko, Axivald, Jakubice, Půlves, Deržice, Kuněžné a Ekertovo. Lazcko byl později v roce 929 rozsápán dvěma medvědy u vesnice Koko. Mladší bratr Emanuel zemřel v roce 957. Jeho syn Emanuel původní osadu rozšířil a pojmenoval ji svým jménem – Dvorce.
Postavil je jako pevnost obehnanou hradbami a vodním příkopem. Zemřel ve věku 56 let a zůstala po něm dcera Sibyla, která si vzala za muže Potzikoru, původem z Podolska. Ten si vytvořil i malé vojsko s ochrannými železnými štíty - byli nazývání Železnaki. I přesto se později podařilo loupeživým rytířům pod vedením jistého Gröffela Dvorce zpustošit a 192 let nebyly obydleny. Historik dr. Berger, rodák z nedalekého Moravského Berouna, zkoumal tuto pověst v první polovině 20. století a shledal v ní řadu prvků pravděpodobných. Karel Berger (1867–1936) napsal desítky knih o historii obcí Nízkého Jeseníku a severní Moravy a je považován odborníky za objektivního a erudovaného badatele. A vidíte – on, ale i kronikáři obce, přestože byli podle dnešních bohužel zkreslených měřítek Němci, se docela klidně hlásili k polskému původu Dvorců. A jazykem německým o tom učinili zápis ve dvorecké kronice a jazykem německým popsal dr. Berger v Dějinách Dvorců, které dnešní názvy obcí odpovídají těm původním polským, založeným bratry Dvorcovými.
Vraťme se ale do 17. století k budoucímu polskému králi Janovi a k jeho ženě. Historie lásky milenců Maryšenky a Jana je bohatá nevšední krásou i zápletek hodných Dumasových románů (česky vyšly svého času Sobieského „Dopisy Maryšence“). „Tajně“ provdanou vdovu nepustili na pohřeb jejího prvního manžela Jana Zamoyského, posléze 5. července 1665 byli milenci sezdáni oficiálně. Oddal je nuncius Pignatelli, pozdější papež Inocenc XII. V září 1667 Jan Sobieski přelstil Turky u Podhájců. Polský král Kazimierz abdikoval. Ludvík XIV. a princezna Marie (pozdější anglická královna) byli kmotry prvorozenému Janovu synovi. 20. července 1671 napadli Polsko opět Turci; v bitvě u Kalnika je Jan Sobieski porazil a získal zpět pro svoji zemi značná území. Rok poté opět Turci zaplavili Polsko a dostali se až k Visle. 17. října 1672, po smrti Michala Wolodyjowského, země kapitulovala.
19. května 1674 byl zvolen králem Polska a Litvy Jan III. Sobiewski. 22. srpna téhož roku rozdrtil s polskými husary vojsko nuradina Safy Gireje. V říjnu Turci vyklidili polské území. 2. února 1676 se konala korunovace nového polského krále a královny Maryšenky. Koncem roku uzavřely polská a turecká strana smír a nový král měl zajištěny jižní hranice země.
„Uč se ode mne, jak sladko jest za vlast umírat…“ Tak zní nápis na náhrobku Stanislava Žolkiewského, polského státníka a válečníka, který padl v roce 1620 v boji u Cecory proti Turkům a Tatarům.
Jeho pravnučka Teofila Sobieská toto heslo svým dvěma synům od útlého mládí připomínala. Výchova její neminula se účinkem. Když Polsko ohrožovala v polovině 17. století vojska Bohdana Chmelnického, zapojili se oba bratři Sobieští, Marek a Jan, plně do bojů za vlast. Marek Sobieský naplnil první odkaz praděda své matky a položil život na poli válečném. Jan posléze utrpěl těžké zranění, v roce 1653 strávil delší dobu jako rukojmí v tatarském ležení. Poznal mravy a způsoby Turků, osvojil si jejich řeč a díky mnoha válečným šarvátkám si vysloužil mimo jiné i titul „turkobijce“. V roce 1656 jmenoval polský král Jana Sobieského korunním velkým korouhevníkem, v roce 1665, tři dny po tajném sňatku se svou milenkou Marií Kazimírou, odjel ve funkci korunního velkého maršálka do vřavy občanské války mezi královským polským vojskem a vojskem magnáta Lubomírského.
Expanze Turků do Evropy od 14. do 18. století zaznamenala řadu proher a vítězství na stranách všech válčících stran. V druhé polovině 17. století ohrožovala Osmanská říše Polsko a polskou část Ukrajiny. V roce 1683 stáli Turci před branami Vídně. Na její záchranu spojili svá vojska císař Leopold I. a tehdy již polský král Jan III. Sobieski. Tedy dlužno přiznat, že císař Leopold I. nějakými válečnickými zkušenostmi a schopnostmi neoplýval. Musel se spolehnout na polského spojence.
Polskému vojsku trvalo přemístění k Vídni patnáct dnů. Jízda směřovala přes Hranice, Lipník až k Mikulovu, kde se spojila s vojsky pěšími. Ta putovala přes Opavu, Dvorce a Olomouc.
Králi Janu III. Sibirskému trvala cesta pouhých osm dnů. Dobové zprávy nepostrádají i popis královské hostiny v Olomouci, na kterou bylo připraveno dvanáct skopců, čtyři telata, jeden vůl, kopa kaprů a štik, osm beček piva, čtyři vědra vína, cent másla čerstvého a cent másla převařeného.
Proslulý „turkobijce“ Jan III. Sobieský svou pověst před Vídní potvrdil. Sám o tom podal svědectví v dopisech, které od roku 1665 plných osmnáct let psal své milované ženě Marii. Jeho dopisy jsou nejen svědectvím doby, ale i svědectvím velké lásky. Vítězství nad Turky u Vídně patří mezi světlé okamžiky tehdejších polských (a evropských) dějin. Polský král Sobieski osobně zajal dokonce i tureckého velitele Kara Mustafu.
Měsíc před vítěznou bitvou projížděl Jan III. Sobieský i Moravou. V dopise napsaném 27. srpna v Prostějově popisuje cestu z Opavy do Olomouce, při níž přenocoval právě ve Dvorcích. On sám je ve svém dopise nejmenuje, všeobecně však chválí krajinu, tak i chování lidí.
V roce 2001 jsme tedy postavili ve Dvorcích pomníček polskému králi Janu III Sobieskému. Jeho odhalení bylo přítomno hodně našich polských přátel a zastavují se tam i dnes. Je pro nás symbolem záchrany křesťanské Evropy. Tehdy jsme se domnívali, že je mimo jiné předznamenáním smyslu Evropské unie, do které jsme tři roky poté vstoupili.
Bohužel, nejen v Evropské unii, ale i v zemích Visegrádu se o Janu III. Sobieském mnoho neví. A přitom by se opravdu mohlo stát, že by Turci opět stáli před branami Vídně. Nebo Prahy. To je jedno. Našel by se další Jan III. Sobieski? Od doby, kdy se do čela států dostávali ti, kdož osvědčili své vůdcovské schopnosti na polích válečných, neuplynula zas tak dlouhá doba. Bohužel, změnila se měřítka vůdcovských schopností evropských politiků, včetně našich. Takže bude zřejmě lepší Turky i dál uplácet. Ničeho jiného nejsou tzv. evropští politikové totiž schopni.