Jsem neustále tvrdě deptán. Koronavirem. Tedy naštěstí zatím nikoli jím fyzicky, nýbrž informacemi o něm. Ať už si pustím rádio, televizi nebo se připojím k internetu – je všude. Nedivil bych se, že kdybych si pustil plyn, vyblafne na mne z potrubí také. Jsme zasaženi strašlivou epidemií až na úrovni pandemie. Anebo je to jinak?
Jsem od přírody zvědavý člověk, a tak jsem nahlédl do relativně čerstvých statistických údajů Státního zdravotního ústavu. Například v jarní části loňské chřipkové sezóny překročila nemocnost na tuto chorobu úroveň, od které ji zdravotničtí odborníci považují za počátek epidemie – tedy mezi 1.600 až 1.800 jedinců na 100.000 obyvatel. Je zajímavé, že lékaři tomuto sdělení rozuměli a dokázali s ním pracovat.
Dnes se ale vše počítá jinak. Na dříve po léta používaný podíl onemocnělých na 100.000 obyvatel se jaksi „zapomnělo“ a počítají se jednotlivé „kusy“. V úterý 31. března odpoledne údajně překročil počet nakažených tři tisíce, k tomuto datu zemřelo 24 lidí.
Aby byla loni vůbec vyhlášena chřipková epidemie, muselo onemocnět minimálně 1.600 lidí na 100.000 obyvatel, což je v přepočtu na jednotlivce 1.600 x 105 = 168.000 lidí. K loňskému 20. týdnu muselo být s těžkým průběhem onemocnění hospitalizováno na jednotkách intenzivní péče 617 pacientů a na jeho následky - ve většině případů komplikované dalšími nemocemi - zemřelo 190 lidí. Celkově to ročně bývá 1.500 až 2.000 lidí.
S touto situací jsme již po léta v podstatě smíření a překročí-li počet nemocných v průběhu epidemie určitý rámec, maximálně se omezí návštěvy nemocnic. Žádné roušky, žádné zastavení výrobních a obchodních procesů, žádné zoufalé karantény. Proč nás stát v minulosti nechal běžně trpět chřipkovými epidemiemi a nezasáhl již dříve?
Jako značně podivný se mi jeví odklon od zavedené metodiky statistické evidence nemocných. Dle dosud klasického způsobu evidence nemocnosti by letošní jarní „chřipková sezóna“ měla být výjimečně skvělá. Ale nikdo nejásá …