Přítomnost je nesnesitelná, něco se musí změnit. Otázka, kterou si musíme za této obecně sdílené situace položit, zní: Proč tomu tak je?
Snad všichni víme, že občané mají svobodu dělat vše, co není zakázáno zákonem, ale veřejní činitelé naopak smějí dělat jen to, k čemu mají pravomoc ze zákona, a to i ústavního. Toto pravidlo tu nedodržuje prezident ani premiér. A to už nehovořím o tom, že existuje i tzv. živá ústava, jejíž prameny bychom mohli hledat hluboko v dějinách. Sem patří, jak říká právní filozof Jiří Přibáň, například úřad prezidenta, jehož faktické pravomoci nejsou výjimečné, ale síla tradice je velká. Proto prezidenta i dnes mnoho našich občanů respektuje s často monarchickou úctou, což v zemích, kde není prezidentský systém, neexistuje. Stačí se podívat k sousedům do Německa či Rakouska. To je i jeden z důvodů, proč nás v Bruselu nemohou brát vážně. Není to ale tedy jen vzkaz premiérovi, ale i otázka na nás občany: Proč si to necháte líbit?
A selhali jsme i brzy po roce 1989, když jsme přijali starý zvyk, že etika rychlého smíření je důležitější než pracné vyrovnávání s minulostí včetně přiznání odpovědnosti za veškerá příkoří. Komunisté třeba nemuseli zaplatit odstupné těm, kterým po roce 1968 vyloučením ze strany zničili životy.
Neuvědomili jsme si, že společnost je mnohem víc než politika, která naopak představuje jen jednu z mnoha sociálních oblastí či systémů. Jinými slovy společnost neexistuje, protože existuje politická moc legitimizovaná kulturními hodnotami, ale politika je jen součást sociálního spletitého života.
Ve společnosti existuje vedle sebe řada sociálních médií, jako je jazyk, ekonomika, v níž se komunikuje penězi, právo, které dbá na legalitu i legitimitu, a politika, jejímž komunikačním médiem je moc, proto se soustřeďuje na ovlivňování rovnováhy různých mocí. Problém začíná tehdy, když role sociálních médií degradují: politika si uzurpuje právo na byznys, což vede k tomu, že cokoliv se stává komoditou k obchodování, když právo je degradováno na službu mocným a jazyk ovládne marketing, který zatajuje to, o co mu jde. Používá antijazyk, který naopak ve zdravé společnosti věci a situace pojmenovává co nejpřesněji a pomáhá občanům se ve společnosti orientovat.
Filozofové říkají: chybí nám ironická etika. Ten, kdo chce řídit stát jako firmu, nedokáže odstoupit od sebe a uvědomit si, že i jeho autenticita nemůže být kritériem dobra a zla. Politika v demokracii funguje opačně: je jenom o důsledné dělbě moci mezi zmíněná spletitá sociální média. Vrátit všem sociálním médiím a systémům autonomii, odkolonizovat je, to bude největší a nejtěžší úkol pro příští vlády, protože ta současná ze strachu z odpovědnosti za vzniklé škody do konce svého vládnutí ještě všechny státní i veřejné instituce ohlodá na kost, jak prozrazují její snahy zbavit se Pavla Zemana, Petra Dvořáka a posléze jistě i Lenky Bradáčové. Pohybujeme se na hraně: pokud vše brzy nezměníme, nebude zachováno to, co jsme nedávno získali.
Napsáno pro ČRoPlus
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel