Když malé dítě před výlohou hračkářství dostane hysterický záchvat, že vybranou hračku prostě musí, musí, musí dostat, co s ním uděláte? Mezi rodiči by nejspíš zavládla celkem široká shoda, že pokaždé ustupovat dětské umanutosti není zrovna výchovné. Ale co když o pár let později přijde pubertální potomek domů s tím, že pravda a láska MUSÍ ZVÍTĚZIT nad lží a nenávistí? Pochválit jej, že se postavil na stranu dobra, nebo si s ním promluvit o tom, že svět není vždycky černobílý? Tady už by nejspíš byl rodičovský konsensus mnohem slabší.
Když si knihovny nebo jiné instituce objednávají z Knihovny Václava Havla na klíč výstavu o prvním českém prezidentovi, nejčastěji se ptají, jak nám v listopadových dnech prozradila Česká televize, zda tam bude i to heslo listopadové revoluce „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.
Jaké by asi bylo jejich překvapení, že slavný výrok v této podobě Václav Havel z listopadových balkonů a tribun nikdy neřekl. „Tradice a pravda bývají dost vzdálené příbuzné,“ zaznělo v dokumentu o Únoru 1948, který si pamatuji z devadesátých let. Známe o pravdě a lásce tradici, nebo pravdu?
Podle verze, kterou šířil i sám Václav Havel, mělo toto heslo poprvé zaznít na jedné z listopadových demonstrací na Václavském náměstí: „Dopisoval jsem tehdy projev na poslední chvíli, už na mě volali, že musím jít, a já pořád neměl konec a věděl jsem, že by tam mělo být něco rázného, třeba i patetického, tak jsem rychle připsal ke starému heslu Pravda vítězí pár slov včetně lásky,“ vzpomínal v rozhovoru v roce 2008.
Když sledujete Sedláčkův dokument Tenkrát, natočený k desátému výročí Listopadu v roce 1999, získáte dojem (v čase 41:13), že to muselo být hned v prvním týdnu revoluce, když ještě Občanské fórum řečnilo z Melantrichu a žádalo dialog s vládou. A Havlovo heslo mělo být reflektováno bouřlivým „Pravda zvítězí“.
Jenže když si čtete na stránkách Havlovy knihovny oficiální přepisy jeho melantrišských projevů, nic takového tam nenajdete. Václav Havel v prvním týdnu na Václavském náměstí mluvil dvakrát. Na první demonstraci 22.11. Václav Havel volil výrazně umírněnější finále projevu: „Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít.“ Na druhé, v pátek 24.11., citoval Olofa Palmeho, jehož cenu toho dne na švédském velvyslanectví převzal: „Demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatelstva.“
Slova, že pravda musí vítězit zazněla poprvé až na demonstraci na Letné 25.11.1989. A skutečně zazněla na závěr jako patetické finále projevu. Pokud by si Václav Havel po 19 letech spletl melantrišskou a letenskou demonstraci, byl by to detail. Zajímavější ale je, že původně znělo jeho heslo trochu jinak: „Pravda a svoboda musí zvítězit.“ Nebyla tam ani „láska“, ani lež a nenávist jako vymezení nepřítele.
A jako odpověď davu mu nezaznělo masarykovské „Pravda vítězí“, ale „Ať žije Havel“. Jenže ta smyčka s potemnělým plným Václavákem, rázným heslem a ikonickou odpovědí z prezidentské standardy přece vypadá tak pěkně, že jo...
Úspěšné heslo Václav Havel zopakoval na demonstraci ke Dni lidských práv v prosinci 1989. To už skutečně bylo na Václavském náměstí. A tentokrát už slogan skutečně zazněl v podobě „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Svobodu tedy vystřídala láska a přibyl nepřítel v podobě lži a nenávisti. Ale ultimativní „musí zvítězit“ bylo naopak zmírněno na nadějné „zvítězí“.
Zdálo by se, že s postupující revolucí rétorika jejího vůdce nabírala na údernosti. Jenže tento už hodně kategorický výrok byl předtím výrazně klidněn slovy o tom, že by lidé měli revoluci zachovat „její čistotu, mírumilovnost, láskyplnost i její vesele přátelský přídech“. Takže by bylo třeba skutečně velké dávky ignorance, abychom jej četli jako výzvu k boji na vítězství.
Jenže pak se tato věta stala oficiálním předvolebním sloganem při kandidatuře Václava Havla na prezidenta. A to ve verzi, která kombinovala důrazné „musí zvítězit“ z Letné s vymezením nepřítele „lží a nenávistí“ z Václaváku. Na plakáty se napsalo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ A tak už to zůstalo.
Letos v březnu nabídl v rozhovoru pro časopis Reflex velmi zajímavé svědectví o okolnostech tohoto rozhodnutí psycholog Ivan Douda, který v té době pečoval o duševní zdraví vůdce revoluce. Na počátku prosince byl povolán, neboť lídr Občanského fóra se po čtrnácti dnech nepřetržitého tlaku téměř sesypal, uzavřel do sebe a s nikým nekomunikoval. „Když jsem k němu do té podzemní místnosti šel, prosil mě grafik Joska Skalník: Víš, my potřebujeme mít zítra vytištěné plakáty s nějakým heslem, ať Vašek řekne, co si jako představuje,“ vzpomínal Douda v Reflexu. Terapie proběhla a nakonec tedy pacientovi vyřídil prosbu ohledně hesla na plakát. „A on na to, třeba tu věc Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ vzpomínal letos.
Pokud tato osobní vzpomínka odpovídá realitě, je to hezká kuriozita, jak se také může psát historie. Podstatné ale je, že z dobově a situačně podmíněného sloganu se tím stal dlouhodobý politický program.
Václav Havel z něj dobrovolně učinil základ své filozofie a i později se k němu opakovaně vracel. Dnes je jeho myšlení ztotožňováno právě s tímto heslem. A v jistém smyslu se stalo heslem celého polistopadového vývoje. A samozřejmě se to projevilo i tak, že jej začali užívat jeho oponenti a vzniklo posměšné slovo „pravdoláskař“.
Třicet let po Listopadu je spor o heslo z časů Sametové revoluce hlavní dělící linií naší demokracie. Jedni se posmívají „pravdoláskařům“ s jejich pohádkovým dělením složitého světa na jednoduché dobro a zlo, druzí zase kategoricky argumentují, že když nejsi pro pravdu a lásku, musíš být pro lež a nenávist.
Sám Václav Havel kritické reflexe nesnášel příliš dobře, třeba při dvacátém výročí Listopadu lamentoval: „Já jsem na jedné velké demonstraci na Václavském náměstí cítil, že ke konci nějakého mého projevu či vystoupení by mělo být něco vzletného a řekl jsem: ‚Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí‘. Za toto zvolání sklízím už dvacet let posměch.“
Jenže ono jde právě o to, že nezůstalo u jednoho zvolání. Havel z něj učinil heslo, ze kterého pak mnozí odvozovali samotné základy naší demokracie. A na takové heslo jsou kladeny úplně jiné nároky, musí obstát ve významovém i lingvistickém rozboru, stane se součástí veřejné polemiky. A ta z principu nemůže být nekritická.
Zapomněl jsem vám tenkrát říct...
Když v prosinci 2011 Václav Havel zemřel, hovořil mu na pohřbu Karel Schwarzenberg. Od tehdejšího předsedy TOP 09, ministra zahraničí a pozdějšího prezidentského kandidáta to byl projev zřetelně koncipovaný jako převzetí pochodně v duchu „prezidente osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme“, proneseného prezidentem Benešem nad rakví T. G. Masaryka.
Schwarzenberg ujišťoval, že „boj o lásku a pravdu a nesmíme nikdy vzdát“. A v jeho projevu se objevil i první pokus o převyprávění klíčového Havlova hesla po svém: „Václav Havel jest nyní na pravdě boží; co tento výraz znamená? Ve staré češtině pod výrazem pravda se nechápala jenom výpověď o skutečném stavu věci, v níž pravda byla spravedlnost a právo s velkým P. V tomto smyslu také bylo husitské heslo Pravda boží vítězí. Václav Havel ovšem věděl, že slovo pravda má i značně zúžený smysl. Věděl také, že když chápeme pravdu sebestředně, pouze jako svou pravdu, tak je to příčina sváru a nesnášenlivosti, proto jeho heslo bylo pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných. To je ta láska, která nás též vede k pokoře, čímž Václav Havel předčil nás všechny. To je hluboký smysl hesla Pravda a láska, kterému se lidé mnohdy vysmívali a velmi mu ho vyčítali, přesto je to podstata lidského boje. My všichni víme, že tento boj bude trvat po celou existenci lidstva. My víme, že ten boj o lásku a pravdu nesmíme nikdy vzdát.“
Vzhledem k tomu, že Schwarzenberg předtím skutečně byl blízkým Havlovým spolupracovníkem, těžko mu vyčítat, že se pokouší jeho slova vykládat a zajistit tak jejich věrohodnou interpretaci. Současně tím ale otevřel stavidla mnoha dalším výkladům, které se během tohoto desetiletí objevily.
Naprostým vrcholem byl v tomto směru textařský výron Zdeňka Svěráka při připomínce Havlových nedožitých osmdesátin, který považoval za nutné téměř doslova vykopat mrtvolu z hrobu, když posluchačům s charakteristickým havlovským „že“ sděloval, že nám prezident na tomto světě „nedořekl, co chtěl říci“, a proto nám teď k nedožitým narozeninám vzkáže, co „v nebi permanentně cítí“. Následovalo veršované svolávání na barikády „Nezvládnou to samy a počítají s vámi“.
Nebetyčná drzost zneužívání zemřelého k prezentaci vlastních myšlenek mě ohromí pokaždé, když píseň v podání Davida Kollera slyším a překvapeně jsem zjistil, že tuto promluvu z nebe oprášili na Václaváku i letos. A pak se Zdeněk Svěrák při posedávání v Havlově autě a rozmlouvání s Havlovou fotografií strašně diví, že mu říkají „havloid“...
Na druhou stranu musím uznat, že Svěrákův text vyjádřil obecnější trend. Vyjádřil zvrat, ke kterému v chápání Havlova hesla a všech jeho myšlenek došlo v tomto desetiletí, kdy už na ně velký režisér nemohl dohlížet. Básnickou metaforou popsaná „lež a nenávist“ zde najednou dostává fyzickou podobu „dvouhlavé saně“. Pak už jen zbývá na ty dvě hlavy domalovat příslušné obličeje a může začít rituální poprava. To už není jen drzá exhumace nebožtíka, ale nebezpečné hraní se sirkami.
Nepřátelé demokracie - citát, který Václav Havel nikdy neřekl
Není to jediný „citát Václava Havla“, u kterého vzniká otázka tradice a pravdy. V posledních týdnech a měsících je třeba populární jeho citát o „nepřátelích demokracie“. „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše,“ opakují mnozí nábožně.
Chtěl jsem si pro účely této úvahy dohledat kontext, v jakém jej Václav Havel použil. A zjistil jsem, že je to celé ještě mnohem zajímavější. Ani tento výrok totiž ve skutečnosti Václav Havel nikdy neřekl.
Na rozdíl od jiných Havlových citátů, u tohoto je mnohem těžší dohledat, odkud vlastně pochází. Na webu wikicitáty je na rozdíl od jiných výroků Václava Havla, které jsou skutečně zdrojovány relevantním způsobem, v tomto případě odkazováno na blogový příspěvek jistého pana Zdeňka Ryšavého, který v roce 2008 v článku o peripetiích vyšetřování tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka na samý závěr napsal: „Takže poslední citace. „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“ Václav Havel.“
Aha, a ten pan Ryšavý to má odkud? Ostatní zdroje také nejsou ohledně původu výroku příliš moudré, až z delšího pátrání na stránkách Knihovny Václava Havla jsem objevil, že se má jednat o repliku jedné z postav v Havlově hře Spiklenci z roku 1971.
Listuji tedy stránkami dramatu. Na počátku sedmého obrazu se objevuje na scéně postava nazvaná Ministerský předseda. Sedí v kanceláři policejního náčelníka jménem Mohér a informuje jej, co se dozvěděl od nějaké sekretářky: „Na nejvyšších místech státního aparátu se zformovala jakási opoziční skupina, tvářící se navenek, jako by jí šlo jen o obranu naší demokracie, tíhnoucí ale ve skutečnosti k režimu bývalého diktátora.“
Zkušený policajt to nebere na lehkou váhu, ale prošedivělý ministerský předseda si myslí, že je to možná jenom žert nebo provokace. Tento výbor se prý rozhodl ustavit legální a pokrokovou organizaci, která se formálně tváří, že chce aktivizovat veřejnost. Když náčelník vyjádří názor, že „tyhle pokrokové organizace“ jsou tou nejlepší cestou, jak rozvracet režim, začne jej ministerský předseda uklidňovat: „Inu všechno má své háčky, pane plukovníku! Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje skoro vše!“ A jsme doma.
Scéna pak pokračuje tím, že se ministerský předseda obává, že by o něm ošklivě psali v novinách, vyptává na osud svého zatčeného spolupracovníka Steina, pak brečí, že jej zná 35 let a nevěří, že by byl vlastizrádcem, až to nakonec policejní důstojník nevydrží a vmete mu: „Nikdy jsem si nemyslel, Excelence, že jste zvlášť nadaný politik. Vždycky jsem byl ale přesvědčen, že jste aspoň chlap, který se dokáže podívat pravdě do tváře. Vidím, že jsem se mýlil i v tom. Promiňte, ale je mi z toho nanic.“
Výrok, vyslovený postavou v rámci dramatického záměru, začal být bůhvíproč citován jako vyjádření osobního postoje jeho autora. Jinými slovy: Ve jménu vítězství pravdy a lásky zde došlo k manipulaci s citátem, snad proto, že tam byl ten hezký pojem „nepřítel demokracie“.
A mnozí lidé jej skutečně vzali jako osobní prohlášení Václava Havla na téma demokracie. Jen z jednoduchého vyhledávání v Googlu lze zjistit, že téměř každý, kdo výrok citoval, jej zarámoval slovy „Václav Havel řekl“, nebo „Václav Havel napsal“. Ne, Václav Havel to za sebe nenapsal, natož aby to říkal. Řekla jej vymyšlená postava v určité konkrétní situaci, nesrovnatelné s naší současnou realitou. Právě takovému posouvání kontextu se dnes říká „dezinformace“ či „hoax“.
A na tento hoax se nachytalo větší množství Havlových obdivovatelů, kteří jej vykládají jako „varování před zranitelností liberální demokracie“. Nachytaly se i takové hvězdy jako novinář Tomáš Etzler nebo eurokomisařka Věra Jourová, která je nedávno použila jako zdůvodnění svého „Akčního plánu pro demokracii“, který má mimo jiné spočívat ve větší kontrole sociálních sítí. Kuriózní.
Musím se ale přiznat, že i já jsem původně byl ochoten věřit, že Václav Havel tato slova někdy mohl pronést za sebe. Odpovědnost intelektuálů za vývoj společnosti totiž burcoval opakovaně, třeba v Hovorech z Lán krátce po svém zvolení prvním českým prezidentem: „Stát si společnosti, národy, občané netvoří jen pro to, aby je chránil proti vnějšímu nepříteli, proti kriminalitě nebo proti nespravedlnostem – stát existuje i proto, aby v některých dalších věcech chránil společnost před ní samotnou.“ Co těmi „dalšími věcmi“ myslel, se už nedozvíme (snad leda že by Zdeněk Svěrák opět zachytil něco „nedořečeného“), ale až splaskne bublina kolem „přirozené nevýhody demokracie“, možná si zastánci názoru, že pravda a láska musí zvítězit za každou cenu, vzpomenou i na tento, alespoň autentický, citát.
Mohla by to být pozoruhodná případová studie, jak jsou manipulací ohroženi i ti, kteří si myslí, že jsou na straně pravdy. A možná ještě více než průměr, protože sebejistota uspává kritické myšlení. Poučením by pak mohlo být, že k pravdě musí dospět každý sám.
Revoluce, která se neumí ubránit, není revoluce
Václav Havel mnohokrát vysvětloval, co je podle něj pravda, co je láska, a co naopak lež a nenávist. Co mi ale v jeho díle zoufale chybí, je vysvětlení slovesné části „musí zvítězit“.
Právě ta je přitom klíčová. Společnost stojí na mezilidských vztazích, které ale tím „musí zvítězit“ byly redukovány na souboj dobra se zlem. Co tedy máme udělat, aby naše pravda vyhrála nad lží? A co smíme udělat, aby se naše láska nestala sama nenávistí? Jaké metody boje lze použít? Má pravda-vítězka projevit velkorysost, nebo poraženou, ocejchovanou jako „lež“, zašlapat do země?
Chceme-li zůstat na poli svobody a demokracie, je maximálně důležité, aby bylo dopřáno sluchu všem názorům. Pokud ale podlehneme přesvědčení, že to, co považujeme za pravdu, musí zvítězit za každou cenu, nevyhnutelně dojdeme k tomu, že lež a nenávist si tuto svobodu nezaslouží. „To není svoboda slova, to je svoboda nenávisti,“ horovala při třicetileté vzpomínce na Václavském náměstí redaktorka veřejnoprávní televize Nora Fridrichová.
Někdo vnímá demokracii více hodnotově, někdo více institucionálně. Pro Václava Havla byla demokracie salónem, kde ctihodní lidé prezentovali své postřehy a nakonec zvítězil ten nejhodnotnější a nejmoudřejší. V tomto smyslu bylo vítězství pravdy a lásky velmi výstižným shrnutím jeho představ.
Pro jiné, třeba pro Václava Klause, je spíše hřištěm, kde spolu hrají soupeřící týmy podle dohodnutých pravidel a pod dozorem instituce - rozhodčího. Sám Klaus se v loňském roce v jednom textu svého institutu vyjádřil, že skutečná demokracie je podle něj „hodnotově neutrální“.
Václav Havel přitom samozřejmě ovládal i metody, aby pravda, která zvítězí, byla právě ta jeho. Jeho oblíbenou strategií třeba bylo, že jako talentovaný stylista na jednání rovnou přinesl sepsaný návrh usnesení či jiného závěrečného dokumentu. Tím dal celé debatě svůj směr a problém se vlastně řešil jen z pohledu jím připraveného návrhu.
Jenže i když Havel jako šikovný režisér dovedl ostatní vmanipulovat do svého postoje, nelze popřít, že až do poslední chvíle, i v časech své pozdní koketérie s hodně jurodivou zelenou politikou, zůstal oddaným ctitelem demokratických procedur.
Až když se po jeho smrti odkazu pravdy a lásky kreativně chopili jiní (kteří třeba neměli jeho zkušenost), přestalo být samozřejmostí, že touha po vítězství je vyvažována respektem k protivníkovi a vírou v demokracii. Čím dál častěji se naopak prosazoval pohled, že demokracie je definovaná tou správnou pravdou a láskou, ne tím, co se v jejich jménu napáchá.
Je pravda, že každé učení se potýká s tím, že se bez jeho tvůrce objeví spousta podivných vykladačů, kteří si jej posouvají a upravují ku svému obrazu. Navíc Václav Havel za sebou za života shromáždil koalici poměrně nesourodých intelektuálů, přednostně ty nonkonformní. Každý z nich se dnes cítí být dědicem odkazu a do ikonického hesla revoluce si dosazuje svou vlastní pravdu a lásku. A také svou vlastní nenávist.
Jak od prezidentské volby v roce 2013 roste odcizení mezi „zemanovci“ a „kavárnou“, narůstají také problematické projevy Havlova následovnictví. Zejména zástupci nejmladší generace často vidí v opozičních názorech zlo bezmála fyzické. A utvrzují se navzájem v tom, že musí zvítězit, protože stojí na straně pravdy a lásky - a to je přece tak velká věc, že nelze opomenout žádný prostředek.
Díky tomu jsme mohli pozorovat, jak se v bouřlivějších časech může „lež“ nebo „nenávist“ stát velmi účinným klackem na názorové oponenty. Velmi populárním se slovo „nenávist“ stalo třeba na podzim 2015, kdy bylo naroubováno na běženeckou krizi a koledoval si o něj v podstatě každý, kdo hlasitě nekřičel „solidaritu s uprchlíky přijímám“.
Z téže doby dokonce pochází pokus takový boj proti nenávisti institucionalizovat přímo pod Úřadem vlády. Pod ministrem Jiřím Dienstbierem byla spuštěna iniciativa HateFree, která si přímo kladla za cíl vymýcení nenávisti z veřejného prostoru, protože „život ve strachu a nenávisti nic pozitivního nepřináší“.
Možná si ještě pamatujete na růžové samolepky, kterými tehdy kavárny, restaurace nebo i úřady deklarovaly, že u nich nenávist neprojde a stojí na straně lásky. Nebo na televizní reklamy, které k tomu byly za veřejné prostředky vyrobeny. A nebo na školení, se kterými úředníci s Dienstbierovy sekce objížděli školy a seniorské domovy. Pozoruhodnou sondu do tohoto světa ukázal třeba dokument Teorie rovnosti.
Kdo je vybaven atributy moci, může lež a nenávist prohnat skutečně řádně. Jaké konce takový institucionalizovaný systém výchovy nového člověka může nabrat, to nám také může připomenout Listopad 1989. Právě před třiceti lety na slavném „vokovickém“ zasedání ÚV KSČ řečnil soudruh Rudolf Peška, veterán Svobodovy armády ve funkci generálního ředitele Vítkovických železáren, tedy žádná „lopata“ z uličního výboru, ale docela vysoce postavený straník: „Já si myslím, že jsme zapomněli na marxisticko-leninské učení, že stát je organizované násilí vládnoucí třídy. A podle toho se má chovat. A za druhé, že revoluce, byť i zvítězí, která se neumí obhájit, není revoluce. Tak jednejme revolučně a zabraňme tomu Dubčekovi přístup na Václavské náměstí.“
Jak je daleko od názoru, že stát musí chránit společnost před ní samotnou, ke slovům stalinisty Pešky, že stát je organizované násilí vládnoucí třídy? A v jaké části této cesty se nachází státem organizovaný boj proti „nenávisti“? Kde se láme demokracie v totalitu?
Já to nevím.
Ale na počátku toho všeho je přikazovací „MUSÍ ZVÍTĚZIT“.
Jak odcházejí pamětníci Listopadu s jeho tolerantním a sametovým étosem, stává se z obrazného verše úderné mobilizační heslo, které dává původně abstraktní pravdě a lásce na straně jedné a lži s nenávistí na straně druhé čím dál fyzičtější podobu.
„Nezvládnou to samy, a počítají s vámi.“
Příběh hesla o pravdě a lásce je příběhem naší třicetileté demokracie. Třeba nám pomůže pochopit, kam jsme se dostali. A také jak dál.
Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své soukromé názory