Historická poučení z genocidy
V dějinách lidstva se opakovaně setkáváme se systematickou likvidací nevhodného obyvatelstva. Zaryté nepřátelství vedlo vícekrát k vyhánění či dokonce vyvražďování lidí na dobytém území. Dnešní doba má pro takové události pojem genocida.
Na ukázku uveďme pár historických příkladů: Když Peršané dobyli Milétos, srovnali ho se zemí a obyvatelstvo vyvraždili, stejně tak si počínali Římané po dobytí Kartága. V čerstvé historické paměti máme poválečné vyhnání Němců z Československa, ale již kronikář Kosmas chválí knížete Spytihněva za to, že vyhnal ze země Němce. Ve 12. století docházelo v mnoha oblastech dnešního východního Německa k systematické likvidaci původního slovanského obyvatelstva, prý v zájmu křesťanství. Reformace a protireformace přinesla Evropě boje mezi protestanty a katolíky, k událostem té doby patří vyvraždění hugenotů ve Francii nebo vyhnání nekatolíků z Čech a Moravy. Poslední etnické čistky v Evropě probíhaly na území bývalé Jugoslávie ještě v 90. letech 20. století.
Zajímavé je, že dnešní intelektuálové na jednu stranu viní z etnických čistek nacionalismus, na druhou stranu tvrdí, že národ je vynález nacionalistů z počátku 19. století. Je v tom určitý protimluv. Pro úplnost podotýkám, že v sociálních vědách se zejména díky sociologii prosadil náhled, že národ je relativně pozdní konstrukt (výhrady k této koncepci má část historiků). Toto mínění s jistým zpožděním přejímají od sociologů i novináři.
Dnešní hon proti nacionalismu má určitou paralelu v osvícenském ateismu 18. století. Tehdy bylo jedním z hlavních argumentů pro ateismus tvrzení, že náboženství vede lidstvo ke krvavým válkám. Je tedy poněkud paradoxní, když současní osvícení intelektuálové brojí proti nacionalismu a zároveň nás poučují o mírumilovnosti všech náboženství. (Říkají např.: „Islám je mírumilovné náboženství.“ – Chtělo by se k tomu dodat: „Stejně jako křesťanství.“)
Je zřejmé, že většina lidí si tváří v tvář zkušenostem s etnickými konflikty nepřeje nic podobného opakovat. Selský rozum by z poválečného transferu Němců vyvodil asi toto: „Vyhnání je špatné, ale Němci chtěli zlikvidovat český národ, tedy Přemysl Otakar II. neudělal příliš dobře, když je sem z ekonomických důvodů zval. Co s tím? Asi se tedy k stávajícím menšinám chovat slušně, ale masové stěhování cizinců do země nepodporovat.“
Levicový intelektuál však ze stejných historických indicií vyvozuje jiné poučení: „Za genocidu může nacionalismus tím, že usiluje o etnicky homogenní stát. Nesmíme tedy usilovat o etnicky homogenní státy.“ Na což mu navazuje nevyslovená, ale implicitně přítomná logika: „Odmítání migrace je úsilím o etnicky homogenní stát, ergo je nutno podporovat migraci.“
Zdá se, že intelektuál považuje za nejlepší lék proti etnickému násilí všechny národnosti řádně promíchat, čímž se jeho myšlení zásadně odlišuje od myšlení lidí rozumu mdlejšího. Intelektuál ví, že v roce 1999 skončil poslední etnicky motivovaný konflikt na území bývalé Jugoslávie, což už se podle něj nesmí opakovat. Intelektuál věří, že už jsme se poučili z dějin a toto poučení se jmenuje multikulturalismus.
Jsou ale věci, které průměrný intelektuál nechce vědět, např. to, že etnicky či skupinově motivované konflikty nevznikly až s nacionalismem 19. století. Nepřemýšlí nad tím, že bývalá Jugoslávie byla z jistého hlediska téměř ukázkově multikulturní společností. Nepamatuje si, že mnozí Sarajevané opakovali v počátcích bosenské občanské války větu: „Tady se něco takového nemůže stát, protože my jsme tady tak promíchaní, žijeme vedle sebe – muslimové, Srbové, Chorvati – že to prostě nejde.“ Věří v mírumilovnost všech náboženství a nevšiml si, že nejostřejší národnostní konflikty vznikají nezřídka tam, kde hranice mezi národy nejsou definovány jazykem, ale náboženstvím.
Jako třetí typ reakce na dějinnou zkušenost lze uvést reakci pragmatické politiky. Politika se pokusila vyvodit ze dvou světových válek určité principy, které mají předejít jejich opakování. Jsou to především: neměnnost státních hranic a ochrana práv národnostních menšin. Všimněme si na tomto pragmatickém řešení jedné okolnosti: Mír má zajistit respektování hranic!
Dnešní proimigrantský aktivista vidí v hranicích zlo, symbol násilí, jež je pácháno na lidech, co chtějí mírumilovně dojít někam jinam. Hlásá tudíž takovou politiku, podle níž hranice není třeba respektovat.
Popírání zájmového střetu jako morální postoj
Ti, co se označují za levicové liberály, v minulém roce opakovaně tvrdili, že bychom neměli rozlišovat mezi uprchlíky a ekonomickými migranty. Toto tvrzení stojí za pozornost, neboť z něj vyplývá, že každý má právo se přestěhovat, do jakékoliv země chce. Je dokonce v zajímavém rozporu s myšlenkou na přerozdělování uprchlíků pomocí kvót, kterou táž názorová skupina rovněž podporovala, ale tuto banální kontradikci ponechme stranou.
Rozebereme-li si celou záležitost věcně, máme v případě migrace a odporu proti migraci co do činění se střetem rozdílných zájmů. Na jedné straně zájem migrantů dostat se do určité země, na druhé straně zájem domácích rozhodnout si, do jaké míry mají o přistěhovalce zájem.
Standardní demokratické a etické řešení zájmových střetů spočívá v tom, že se posoudí protichůdné zájmy a stanoví se, jaký zájem má přednost (případně za jakých okolností má který zájem přednost). Důležité je nalézt stabilní řešení, které předchází konfliktům. Dobrým vodítkem pro posouzení pravidel vzájemného soužití je Kantův kategorický imperativ, který bychom zde mohli volně parafrázovat takto: Stanovte si takové principy, abyste si mohli přát svět, v němž se těmito principy budou řídit všichni lidé!
Na světě, kde má zájem domácího obyvatelstva za běžných okolností přednost před zájmy přistěhovalců, není nic nemorálního. Stejně tak není nic nemorálního na tom, aby zájem vlastníka ovocného stromu byl povýšen nad zájem toho, kdo chce očesat cizí úrodu, nebo na tom, aby zájem ženy určit si, s kým bude mít pohlavní styk, byl povýšen nad zájem potenciálního násilníka.
V zásadě žádný zájem není sám o sobě nelegitimní, nelegitimní jsou pouze prostředky, které nepřijatelným způsobem poškozují zájmy druhých lidí. (Někdo může namítat, že člověk může mít zájem spáchat zločin, ale zločin nebývá cílem zájmu, zločin je pouze oním zakázaným prostředkem.) Levicoví liberálové však tvrdí, že zájem migrantů je oprávněný, zatímco zájem Evropanů je neoprávněný, ba dokonce „fašistický“, čímž pádem by mělo být trestné i pouhé jeho vyjádření na veřejnosti.
Levicoví liberálové čerpají svou sebejistotu z představy, že stojí na straně morálky. Domnívají se, že jimi hlásané principy ani nepotřebují demokratický souhlas, protože jde o politiku čistě morální. Na tomto příkladu jsme viděli, že jde spíše o morální fundamentalismus než cokoliv jiného. Pokud někdo a priori vylučuje zájem jedné strany z diskuze a odmítá své závěry podrobit racionální kritice a konsenzu, pak je jeho jednání v rozporu s evropskou osvícenskou tradicí. Žádný morální princip nemůže být vyňat z diskuze.
Podotkněme ještě, že z hlediska reálné politiky v sobě princip svobodné migrace skrývá jistý destruktivní potenciál, neboť může být pochopen jako návod na řízenou invazi. Co by mohlo být z liberálně levicového pohledu nepatřičné na tom, kdyby se např. do Slovinska nastěhovaly tři miliony Číňanů či Rusů a vzápětí si odhlasovaly připojení tohoto území ke své původní vlasti?
Zákon platí, když se nám to líbí
Levicoví liberálové stanovují jako jediný požadavek vůči migrantům dodržování zákonů, přičemž výslovně odmítají vše, co by šlo nad jejich rámec, např. požadavky na přijetí domácích zvyklostí či přijetí národní identity hostitelské země.
Sluší se poznamenat, že fungování každé společnosti je dáno i nepsanými zvykovými pravidly. Ani právní systém se neobejde bez toho, aby se na ně neodvolával, pročež destrukce zvykové morálky by znamenala ve skutečnosti i destrukci právního řádu vůbec.
Přestože v otázce integrace přistěhovalců jsou liberálové legalisty (věří, že zákon je dostačující podmínkou fungování společnosti), vůbec jim nevadí, pokud se porušují platné normy při přecházení hranic, např. pokud migranti přicházejí z třetí bezpečné země, aniž by se na hranicích prokázali platnými doklady.
Jistá aktivistka se rozčilovala nad tím, že dobrovolníci musí suplovat roli státu, když pomáhají migrantům při (ilegálním!) přecházení chorvatských hranic. Slovenský politik Richard Sulík nadnesl v německé televizní debatě, že Merkelová porušuje ústavněprávní principy, protože podle německého ústavního soudu má nárok na azyl pouze ten, kdo přichází do Německa letecky nebo po moři. Na to reagoval znechucený sociální demokrat Ralf Stenger kuriózní poznámkou, že ústavní právo je mu jedno, když jde o to pomoci lidem.
Jádro levicově liberálního myšlení
Postoje levicových liberálů mohou připadat vnějšímu pozorovateli někdy jako vystřižené z absurdního dramatu. Přestože jsou především ideologické (nenechávají se omezit pragmatickými otázkami), přesto v jejich myšlenkovém jádru narážíme na nemalé logické rozpory. Ty lze odstranit jistým způsobem: Tak, že se člověk naladí na stejnou emocionální vlnu jako levicoví aktivisté a přijme za své jednoduché asociace typu: nacionalismus = zlo, multikulturalismus = dobro, náboženství = mírumilovné.
Podstatou levicově liberálního myšlení je však ještě něco jiného. Existuje jeden společný jmenovatel, skrze nějž je možné většině levicově liberálních postojů porozumět. Tímto jmenovatelem je ušlechtilá snaha chránit slabší před silnějšími. Z toho pramení zájem o menšiny i liberální nedůvěra vůči důslednému uplatnění demokratických principů, protože „většina si může odhlasovat, že bude šikanovat menšinu“.
I zde jsme svědky paradoxů. Například web Britské listy se téměř každodenně zastává muslimů proti předsudkům „fašizující se“ české veřejnosti, zároveň však odmítl uveřejnit otevřený dopis proti bourání lužickosrbských vesnic. Muslimové ve světě čítají půl druhé miliardy osob a expandují do oblastí, které před pár generacemi vůbec neobývali, Lužičtí Srbové jsou miniaturní národ – šedesátitisícová menšina v Německu a jejich počet se kvůli asimilaci dlouhodobě zmenšuje. Zastat se Lužických Srbů je však zřejmě projevem zpozdilého slavjanofilského nacionalismu, zatímco muslimové jsou bezmocné oběti evropského „rasismu“.
Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že tzv. právo na volnou migraci je ve skutečnosti výhodnější pro velké národy než pro malé. To, co je prezentováno jako ochrana menšin, se z jiného úhlu pohledu jeví jako obhajoba práva populačně silných národů expandovat na území národů malých. Multikulturalismus je v jistém smyslu stává popřením toho, oč usilovala národně emancipační hnutí. Lakonicky řečeno: Není velký rozdíl mezi liberálem označujícím za fašismus přání Victora Orbána „zachovat maďarský charakter Maďarska“ a velkoněmeckým nacionalistou 19. století upírajícím malým národům právo na existenci.
I tuto kontradikci si lze ovšem vysvětlit. Liberální levici nejde primárně o menšiny, ale o ty skupiny lidí, kterým lze přisoudit roli oběti. Samozřejmě početné skupiny obětí jsou zajímavější než ty minority, které zůstávají pod rozlišovací schopností médií.
Můžete namítnout: „A co je špatného na tom pomáhat utiskovaným? Vždyť to je přeci chvályhodné!“ Odpověď je, že ačkoliv se na první pohled zdá, že nemůže být nic ušlechtilejšího, politizace takovéto ušlechtilosti problematická je. Domnívám se navíc, že tato problematičnost vyplývá z podstaty věci, jak se pokusím vzápětí ukázat.
Zajímavé je už to, že levicově liberální postoj se dostává do rozporu s konceptem sociálního státu. Sociální stát pomáhá potřebným na základě majetkových a příjmových kritérií, liberální levice ovšem požaduje, aby stát podporoval určité skupiny na základě jejich etnické či jiné příslušnosti. V České republice se levicoví liberálové dovolávají např. adresné podpory romské populace proti námitce, že adresáti sociální podpory by měli být definováni podle kategorií sociálních.
Jeden z argumentů pro přijímání ekonomických migrantů je ten, že migranti nemohou za to, že žijí pod neschopnými vládami. Pozoruhodné je, jak je tento argument v podstatě kolonialistický – říká jinými slovy, že lidé ve třetím světě si nejsou schopni sami vládnout. Dovedete si představit, že by týž liberál prohlašoval „Němci a Američané nemůžou za to, že žijí pod schopnými vládami“ nebo třeba „Němci přece nemůžou za to, že si zvolili Hitlera.“
Vidíme, že levicoví liberálové jsou ve svých postojích paternalisty: Sami sebe považují za zodpovědné a zbytek světa dělí na ty špatné a jejich nesvéprávné oběti.
Už samotný fakt, že klíčem k poznání oběti je její skupinová příslušnost, je na pováženou. Levicoví liberálové vždy zároveň konstruují to, proti čemu bojují, tj. posuzování lidí jako méněschopných podle jejich příslušnosti. Tento ochranitelský postoj liberálů není a nemůže být projevem rovnocenného partnerství vůči zmíněným skupinám. Jde o blahosklonnou nadřazenost, která se u liberálů pojí s obsesivním hledáním rasismu a fašismu u těch druhých. Někdy to vypadá, jako by bojovali se svým vlastním stínem.
Mimochodem, pocit kulturní nadřazenosti zaznívá i z termínu „evropské hodnoty“, které jsou liberálními řečníky skloňovány jako synonymum pro univerzální hodnoty. (Proč ne třeba čínské hodnoty?) Zachovat maďarský charakter Maďarska je projev fašismu, ale vnutit evropské hodnoty celému světu bez ohledu na jeho přání, to je zřejmě pravý humanismus.
Projevem rovnocenného vztahu k jiným kulturám by bylo říci: „Vybudujte si svůj dům po svém!“ Společnost, která je politicky zodpovědná, musí nést důsledky svého jednání. Naše morální povinnost vůči zemím třetího světa je jediná: Neškodit. Co je nad to, je pouhým uspokojováním našeho vlastního ega. Z toho také plyne jednoduchý závěr ohledně politiky k třetím zemím: Přestaňme poskytovat pomoc a začněme hrát podle férových pravidel!