RECENZE: John Ajvide Lindqvist, Ať vejde ten pravý
Někdy to všechno padá, dny jsou šedivé a prázdné, ráno chutná po žiletkách a večer zas po rzi. Sídliště je opuštěné a páchne nesplněnými sny, vybledlé kontury umakartu svírají duši jako klec a ohlušující prázdnota panelákového očistce se zadírá pod kůži jako poezie Jáchyma Topola. Genius loci už dávno ztratil práci a jeho život se potácí mezi laciným alkoholem a podomácku vařeným fetem; ubohý strážný bůžek, který nedokázal ochránit ani sám sebe, natož pak místo, které měl střežit.
To místo může mít tisíc jmen, ale tady a teď má jen jedno.
Blackeberg.
Na místě, kde dnes stojí třípatrové domy, býval dříve jen les.
Člověk tu byl z dosahu tajemství minulosti, nebyl tu dokonce ani kostel. Sídliště s deseti tisíci obyvateli bez kostela. To svědčí jednak o moderním a racionálním duchu toho místa, jednak o tom, jak tu byli lidé osvobození od historických pohrom a hrůz.
To částečně vysvětluje, jak na ně nebyli připraveni. (s. 10)
Tak začíná román Ať vejde ten pravý švédského spisovatele Johna A. Lindqvista. Na stockholmském předměstí Blackeberg žije dvanáctiletý Oskar, otloukánek a černá ovce třídy. Ale nebydlí tu sám, ve stejném bloku živoří i Lacke a jeho partička z lokálu U Číňana nebo o pár let starší zlodějíček Tommy. A spousta dalších, osamělých a unavených existencí, jejichž životy jsou prázdné stejně jako jejich kapsy. Jenže to se změní, když se do sousedství přistěhuje Eli - dívka s nejedním tajemstvím. Někteří svůj život naplní, jiní o něj přijdou, ovšem změní se všichni.
Až se jednou kniha Ať vejde ten pravý dostane do seznamů literatury pro střední školy (což je v dnes vpravdě medvědí služba), určitě se o ní budou generace školáků biflovat moudra jako "...romantický příběh o zakázané lásce..." nebo "...působivé zobrazení sociální vykořeněnosti v moderní době...". A v zásadě budou mít tyhle bláboly pravdu. Pojďme se tedy mrknout na to, proč by tahle knížka mohla dostat pověstný polibek smrti od středoškolských češtinářů.